Tanec srdcí - 9. kapitola část první

Elena slyšela vzdalující se kroky, ale vyčkávala. Když usoudila, že její věznitelé se už nevrátí, seskočila na podlahu.

Proplížila se v dostatečné vzdálenosti kolem upoutaného Orlanda a sebrala ze země čerstvou louči. Připálila ji o dohořívající na zdi. Vsunula novou do držáku na stěně a s dohasínající loučí v ruce se připlížila ke svému novému společníkovi.

Sama ještě nebyla úplně bdělá. Ten podivný nápoj, který ji donutil Vladimir vypít, způsobil mimo jiné dočasnou paralýzu všech Eleniných smyslů. Necítila se stále ve své kůži. Rozhodně jí ale bylo mnohem lépe než před pár hodinami.

„O´Carrolle, slyšíte mě?“ zastavila se asi šest kroků před Orlandem.

Zacukal rukama, jakoby chtěl vytrhnout řetězy ze skály, jež tvořila zdi vězení. Řetězy zařinčely, ale tím celý pokus o vymanění skončil. Orlando byl na nějaký čas bezpečně zbaven síly cokoli podniknout pro své i Eleanořino osvobození. Zamumlal irsky nadávku. Elena přišla ještě o kousek blíž.

„Slyšíte?“ naklonila se k němu a posvítila skomírající loučí do obličeje.

Zvláštní. Orlando se jí teď nezdál ani trochu nebezpečný. Ne proto, že byl znehybněn nápojem i okovy. Spíš výrazem ve tváři – tolik jiným, než jaký Elena znala.

Rysy mu povolily. Uvolnila se i vždy pevně sevřená ústa. Hluboká vráska mezi obočím zmizela jako po botoxové injekci. Tmavé vlasy se mu nahrnuly přes pokleslou hlavu do obličeje.

„Nerozumím vám, O´Carrolle,“ nesměle špitla Elena a pokusila se zarazit nový příval cizích slov z jeho úst.

Potřásl hlavou ve snaze se zkoncentrovat. Pomalu stočil oči k Eleně.

„Eleno, jste v pořádku... díky bohu.“

„Jak je vám, nechcete se napít?“ sáhla pro džbán.

„Děláte si ze mě legraci?“

„Ach, promiňte... neuvědomila jsem si, že...“

„Že jsem vrah?“

Pochopila, na co narážel. Ignorovala jeho připomínku. Prostě zazmatkovala a... zkrátka mu chtěla doopravdy nějak pomoci. Chtěla pomoci místo toho, aby byla ráda, že zde před ní sedí bezmocný. Měla příležitost se pomstít za Orlandovo drzé chování, ale... bylo jí ho líto. Nedokázala mu ublížit, když je na tom takhle, uvědomila si s překvapením.

„Ničím jiným posloužit nemůžu, O´Carrolle... než vodou,“ zatřepala džbánem.

Voda uvnitř hlasitě zašplouchala.

Nevšimla si naštěstí, jak Orlando zkřivil koutky úst: „Ale můžeš…,“ zašeptal.

Ani jeho otupělé smysly nedokázaly nevnímat vábivou Eleninu vůni šířící se podzemním prostorem. Dlouze vzdychl.

„Musel jsem vypít ten hnus. Musel jsem se přesvědčit, že jste v pořádku... Eleno.“

„Jsem v pořádku. Zatím. A možná jsem zde díky vám, O´Carrolle. Vůbec jsem tu nemusela být. Pokud se nepletu. Vladimir cosi povídal o tom, že pro mě určitě přijedete.“

„Odpusťte, Eleno. Snažil jsem se vás varovat, že jsme sledováni.“

„Hmm... nechme toho. S tím už nic nenaděláme. Stejně byste mě zase obelhal. Viděl jste Ara a otce?“ byla zvědavá, jak dopadla schůzka s Volturiovými.

„Ano, hovořili jsme spolu. Já... nechal jsem Ara nahlédnout do své mysli. Chtěl jsem, aby...“ odmlčel se.

Mrzelo ho, že mu nedůvěřuje. Zaslouží si její nedůvěru, vždyť se k ní opravdu choval dost podivně. Slušně řečeno. Mezi nesmrtelnými ale existuje jen málo blízkých vztahů založených na skutečném přátelství podepřeném upřímností. To však nebyla polehčující okolnost pro to, aby si zahrával s Eleanorou Volturiovou. Musí ji přesvědčit, že je schopen i otevřeného jednání.

„Mluvte dál,“ povzbudila ho. Všimla si, že mu delší souvislá mluva dělá potíže. „To přejde. Také jsem se takhle cítila. Nevím proč, ale bylo mi hodně nepříjemně.“

„Vladimir prozradil, že do krve, již nám dali vypít, byl přimíchán derivát radioaktivní… krve.“

„Aro by tohle měl vědět,“ zděsila se Elena, jakou mocnou zbraň proti jejich druhu drží Vladimir se Stefanem v ruce. „Třeba zde zemřeme a...“

„Vy nezemřete, Eleno. Rozhodně ne zde.“

„Myslíte, že nás nechají odejít? Z čeho tak soudíte? Nebo snad moji strýcové zasáhnou jako na Leapu? Co víte?“

„Ne, to by bylo v těchto nepřehledných končinách velmi nebezpečné.“

„Pak tedy – přijel jste sám?“

„Úplně sám ne, Demetri s gardou čeká v údolí za řekou.“

„Takže jste přišel sám. Proč?“

„Oni nechtějí vás, Eleno. Chtějí mě. Chtějí, abych prozradil tajemství přeměny... malomocných,“ dodal unaveně.

„Vy je znáte? Nesmíte jim nic prozradit! Víte, co by to znamenalo?“ vrhla kradmý pohled ke dveřím. Musí si dávat pozor a mluvit potichu, mohli být odposloucháváni.

Orlando si dobře uvědomoval nebezpečí, pokud Vladimir se Stefanem získají další munici do svého arzenálu. Je vidět, že nezaháleli.

„Nemusíte se bát. Nic se nedozvědí. Neznám žádné tajemství. Jen Mulrooney.... byl zasvěcen.“

„Ale až to zjistí... zabijí vás! Měla jsem pravdu... zemřeme.“

„Až to zjistí, budete už dávno v bezpečí. Řekl jsem jim, že nic nepovím, dokud vás nedovedu v pořádku na hranici jejich území... k řece.“

„Kde čeká Demetri?“

„Ano.“

„A vy?“

„Vrátím se. Musím. Budou nás sledovat, boj je příliš velké riziko. Volturiovi netušili, co se stalo. Vzali s sebou do Benátek jen gardu, ale zde by byla potřebná.... armáda. A důkladná strategie.“

„Proč to děláte, O´Carrolle? Proč mě zachraňujete? A mluvte pravdu... tentokrát. Chci slyšet pravdu,“ nemohla Elena uvěřit v náhlou nezištnost Orlandova rozhodnutí.

Takhle to v jejím světě nechodí. Proč nezmizel, když setřásl Demetriho ze své stopy? Proč ji vůbec sledoval do Benátek? Mohl odjet rovnou do Rumunska a spřádat společně s Vladimirem a Stefanem další plány na odstranění Volturiových. Proč pro ni nastavil kůži na Leapu? A proč ji přijel zachránit i sem. Riskuje, že ho budou nenávidět obě strany. Volturiovi i její věznitelé.

„Proč?“ chytila ho za vlasy a otočila hlavu tak, aby byl nucen podívat se jí do očí.

„Protože...,“ zaváhal. Další podobná příležitost se nemusela naskytnout. Rozhodl se.

„Mluvte, odpovězte!“

„Protože... vás... miluji,“ vyrazil ze sebe, skoro jakoby se styděl za to, že vyřkl nahlas, co se snažil dlouho skrývat. Eleanora ho přinutila neuhýbat pohledem. Trvala na opakování slov, která pronesl na Leapu. Tenkrát se ale nemusel dívat takhle zblízka do těch přenádherných tmavě modrých očí s jiskřivými odlesky safírové záře.

Hleděla na něho zpříma. Zavrtěla nevěřícně, posměšně hlavou.

„Vy milujete jenom sám sebe, Orlando O´Carrolle. Nevíte nic o lásce, neumíte milovat,“ pronesla pomalu, zdůrazňujíc každou slabiku věty. Orlandova odpověď ji však naprosto odzbrojila.

„Možná máš pravdu, Eleanoro Volturiová, možná neumím. Lásku, kterou máš na mysli, jsem asi nikdy nepoznal. Pak tě tedy prosím... nauč mě milovat,“ vpíjel se pokorným pohledem do Eleniných očí, do celého těla, do celé její duše. Rozhodl se vsadit vše na jedinou kartu. Buď ji tím ztratí navždy a nebo získá nečekaným vyznáním výhodu překvapení a Elena ho vyslechne.

Pustila opatrně Orlandovy kadeře. Poklekla k němu na udusanou hlínu na podlaze, poházenou pár stébly slámy. Musela se párkrát zhluboka nadechnout a uklidnit. Uvědomila si, že přešel k tykání, ale nevadilo jí to. Vycítila, že myslel svá slova upřímně. Poddal se celkové slabosti, snad zapomene na tenhle rozhovor... zadoufala. Určitě ani neví, co říká. Tykání teď nebude řešit, přizpůsobí se, bez poznámek.

Byla by však schopna milovat Orlanda O´Carrolla? Cožpak by byla ještě vůbec schopna milovat? Ten nečitelný muž si pokaždé vybere nejnevhodnější chvíli, aby jí vyjevil své city, napadlo ji ještě, než opatrně, aby se nedotkla jeho obnaženého srdce, odpověděla:

„Nemůžu tě milovat, Orlando O´Carrolle. Nejsem připravena někoho milovat. Není vhodný čas. Rozumíš?“