Web fantasy povídek a dalších

Tanec srdcí - 9. kapitola část druhá

 

„To jsou výmluvy, nikdy nebudeš připravena, nikdy nebude ten pravý čas. Láska je jako skočit do propasti. Nebát se a... doufat.“ Pokusil se opřít o loket a nadzvednout.

 

„A ty jsi připravený skočit, Orlando? Nebojíš se zranění? Smrti čehosi v... sobě? Nebojíš se bolesti... ztráty?“ oponovala mu. Podle Eleny viděl všechno strašně jednoduše, ale láska je přece tak složitá. Komplikovaná. Neměla ráda komplikace a... závazky.

 

„Ke skutečné lásce je zapotřebí hrdinství, Eleanoro, nebát se svého vlastního strachu. Počítat se ztrátou, bolestí, smrtí,“ přebral si Eleniny námitky, jako výmluvy.

 

O lásce přece nejde sáhodlouze přemýšlet. Nesídlí v mozku, ale v srdci, připomněl si Orlando slova, jež slýchával pronášet matku na adresu svého otce, když jí zdůvodňoval svou citovou odtažitost. Srdce nepřemýšlí, srdce jedná.

 

„Takhle jsi oblboval všechny ženy ve svém životě? Nevíš, co říkáš... nevíš, o čem mluvíš!“ vykřikla podrážděně. Zaháněl jí do kouta. Nerada vedla podobné debaty, nerada nechávala kohokoli nahlédnout pod slupku svých niterních záležitostí. A už vůbec nesnášela, aby se do ní někdo trefoval. Rozhodně ne... Orlando. Začínal jí pěkně štvát.

 

„Možná nevím, ale vím, že ty pohrdáš láskou, Eleno Volturiová, obáváš se jí. Nevím, co je toto příčinou. Snad stará zranění?“ narážel na Eleanořin dávný vztah k Františkovi, ale neprozradil, že ví více z vyslechnutého rozhovoru Eleanory s Markusem. „K lásce, ke každému vztahu přece patří i smrt. Všechno začíná a končí. Něco musí zemřít, aby se další zrodilo. Tak to na světě chodí. Láska není pouze svit zářících svíček. Myslím, že potřebuješ změnit své způsoby vidění a... bytí, aby odrážely zdraví duše, a ne její smrt. Najít v hloubi své duše vzpruhu a ne strach. Najít balzám na staré rány. Jsi nádherná žena, Eleno. Proč chceš nechat zemřít vše, co v tobě ještě žije?“

 

„Jsi nějak moc chytrý! Mluvíš i o sobě, předpokládám. Ty nemáš strach z opravdové, upřímné lásky? Ze zklamání? Z bolesti, která ji často provází...?“ bránila se. Navzdory předsevzetí nenechat se zatáhnout do řečí o svých citech příliš hluboko musela uznat, že se Orlandovi povedlo nemožné. Nečekala, že bude schopen s ní takhle hovořit. Tohle tedy skrýval? Ten navenek chladný, vypočítavý a bezcitný... muž dovedl také přemýšlet o lásce?

 

„Musel jsem si to konečně přiznat, Eleno. Strach je ubohou výmluvou pro... nekonání. Jistě, mám strach, ale bojíme se všichni. Pochopil jsem, že mé vztahy k ženám ovládal strach. Ze ztráty svobody, ze ztráty... sama sebe. To ze mě mluvilo ego, ne má duše, která staletí prahla po... lásce. Opravdové, upřímné lásce. Bál jsem se být spoután,“ vrhl pohled na okovy, „a přitom mě právě ego po celá staletí věznilo. Hleděl jsem na lásku a její projevy cynickýma očima zlého a raněného tvora. Proto jsem se k ženám choval jako... lovec. Bezcitně. Je na čase rozbořit ty ztvrdlé a pečlivě budované ochranné zdi.“ Odmlčel se.

 

Neměl v úmyslu Eleně vysvětlovat podrobně, kdy dospěl k takové sebereflexi. Podivila by se ještě mnohem víc, čím se zabýval při svém několikaměsíčním útěku před Demetrim a gardou.

 

„Opatrnosti není nikdy nazbyt, že?“ snažila se v sebeobraně zlehčovat situaci a odvést řeč jinam. Uměla velmi dobře kličkovat a překrucovat slova, která se jí zarývala hlouběji pod kůži, jen aby se nemusela o sobě bavit a přiznat si, že ti druzí mají také notný kus pravdy. Nepříjemné... pravdy. Bolestné... pravdy.

 

„Ovšem, pokud je nablízku nebezpečí, ale neopodstatněná opatrnost vychází z předchozích zranění. Žiješ stále v minulosti a možná si to ani neuvědomuješ. Tvůj zdánlivý chlad a nezájem zastírá pouze hlubokou touhu po něžnosti a lásce.“ Prohlédl obranný manévr. Tlačil ji dál ke zdi. Ta žena musí být strašně nešťastná, svitlo Orlandovi, jestliže ji tolik dráždí už jen myšlenka na lásku! Slova dotýkající se jejího srdce!

 

„Vždyť říkám, že jsi nějaký chytrý,“ ošila se, ale v duchu připustila, že Orlando trefil do živého. Ženská duše mu rozhodně nebyla cizí.

 

„Nemůžeš stále utíkat, Eleanoro Volturiová. Najdi ztracenou důvěru. Čím víc budeš kontrolovat svůj život, tím méně života budeš mít ke kontrole.“ Všiml si jejího zamračeného výrazu ve tváři. Sklonil hlavu. „Mám štěstí, že nemůžeš utéct,“ zamumlal s úšklebkem a dodal. „Největší strach máš podle mě z toho, že nad tebou někdo získá převahu. Ani nevíš, jak moc ti rozumím.“

 

„Dovoluješ si mě poučovat a soudit, a přitom o mě nic nevíš, Orlando O´Carrolle!“

 

„Vím už dost, abych pochopil, jak moc jsme si podobní.“

 

„Nepřeháněj,“ vyhrkla podrážděně. Celé její nitro, srdce zachvátil žár, který nabíral na intenzitě. Orlando bezděky zažehl oheň, jenž začal Eleanoru pomalu, ale jistě stravovat.

 

Takhle s ní ještě nikdo nemluvil. Dost. Dost! Byla by nejraději vyrazila dveře vězení a utíkala daleko, hodně daleko. Nestála o Orlandovy žvásty. Nikdo neměl právo rozebírat její duši. Nikdo!

 

Prudce od něho odskočila a přikrčila se opět u zdi. Pootočil za ní pomalu hlavu.

 

„Nauč se milovat sama sebe, Eleno Volturiová. Své srdce...ne pyšné ego! Pak teprve budeš opět schopna hasit citovou žízeň svou i... žízeň svého milence. Nikdo než ty sama ti nepomůže. Nikdo jiný tě nemůže léčit, bavit a naplnit.“

 

„Mlč!“ zakřičela, až skála odrazila její hlas zpět s hrozivou vibrací. Plamenným zrakem si zuřivě měřila bezmocného muže před sebou.

 

Orlando odevzdaně uvolnil tělo. Zůstal mlčky, nehybně viset v okovech. Nechtěl Elenu popouzet ani trápit, ale musel jí to říct. Zvítězila nad ním. Odhalil se. Jeho vůle ho zradila. Nedokázal mlčet. Někdo jí to už konečně musel říct. Zjistil, že Eleanora má mnoho nezacelených ran, které pořád bolí. Namísto účinné léčby ale zahořkla. Zatvrdila se. A pod tou slupkou pyšné, nepřístupné ženy, staré rány zhnisaly. Uzavřela své srdce a tím sama také uzavřela cestu ke svému uzdravení.

 

Byli si tolik podobní.

 

„Bože, roztříšti mé srdce, aby se vytvořilo nové místo pro nekonečnou lásku,“ šeptal s hlavou skloněnou na své hrudi.

 

Chvějíc, se Elena odlepila od chladného kamene, a váhavě přikročila blíž. Všechno se v ní svářilo. Nic by ji nedonutilo zůstat v Orlandově blízkosti, být jiná situace. Tolik to bolí! Bolí to právě proto, že říká... pravdu? A jestli má pravdu? Jestli má jen z části pravdu?! Ach... byla tak zmatená. Po léta pečlivě budovaný obranný val se začal hroutit.

 

„Zopakuj to,“ přiklekla k Orlandovi. Uchopila jeho tvář do dlaní a nadzvedla ji. „Zopakuj, co jsi říkal,“ naléhala.

 

„Tisíckrát jsem se k němu modlil, asi mě neslyší. Už dávno mě neposlouchá. Možná jsem nadobro propadl peklu za své... činy,“ díval se kamsi před sebe, jakoby si Eleninu přítomnost neuvědomoval.

 

„Ty se modlíš, Orlando O´Carrolle?“ nevěřícně na něj zírala.

 

„Nic není, jak se zdá, Eleno. Ty také o mně nic nevíš a přesto jsi mě nazvala... vrahem.“

 

„Pak tedy... pověz mi o sobě víc, O´Carrolle. Ráda bych poznala i tvé tajemství.“ Sedla si k Orlandovi. Měl pravdu. Jestliže ho měla soudit a... zavrhnout, bylo spravedlivé vyslechnout jeho námitky, pohnutky, důvody pro jednání, které nechápala.

 

„Není o co stát, Eleno.“

 

„Prosím,“ položila mu opatrně dlaň na tvář. Cosi ji na něm přese všechno přitahovalo a zároveň strašlivě popouzelo. Dovedl být chladný, neústupný, zraňující, ale také ji překvapit tím podivným jiskřením ukrytým hluboko v kamenném tichém srdci. A pak... nebyl hloupý.

 

Upřímně si přála vyslechnout příběh Orlandova života. Zatoužila porozumět muži, jehož chování ji tolik mátlo. Měl pravdu, přiznala si. V mnoha ohledech. Jen nebylo příjemné ji poslouchat právě z jeho úst. Přejela mu rukou lehce po studené kůži.

 

„Prosím, žádám tě, Orlando O´Carrolle, prozraď mi o sobě, co se snažíš skrýt před světem.“

 

Orlando přitiskl tvář Eleně do nastavené dlaně. Neuhnula, nestáhla ruku. Přiložila druhou dlaň k jeho hrudi, přímo na srdeční krajinu, jakoby se chtěla přesvědčit, že jeho srdce je doopravdy mrtvé. Orlando začal potichu a s četnými přestávkami vyprávět příběh svého života.

 

„Poprvé jsem se narodil v létě roku 1520. Místo znáš. Jenže tenkrát vypadal Leap poněkud jinak. Náš rod ho získal ve vítězných bojích nad O´Bannony, kteří zdejšímu kraji vládli v té době bezmála 500 let. Předkové O´Bannonů postavili hrad už v 8. století našeho letopočtu. Má tedy prastarou historii. Po dlouhých a krutých bojích je O´Carrollovi porazili a Leap obsadili. Narozdíl od O´Bannonů však dobyté území nespravovali moudře, ale s krutostí sobě vlastní. Podle jisté pověsti jeden z mých předků kdysi umučil kněze, který se ničím neprovinil, jen protože nesouhlasil a nahlas protestoval při svatebním obřadu, kdy oddával dva mladé a z čisté lásky se zaslibující zamilované, proti právu první noci, jehož se O´Carrollovi za časů své vlády nekompromisně domáhali. Mladá nevěsta druhý den spáchala sebevraždu skokem z hradeb Leapu a jejího milého nechali pro výstrahu pověsit na hradním nádvoří. Před smrtí proklel ten nebohý mladý muž rod O´Carrollů. Nikdo z našeho rodu neměl již zakusit význam slova... láska.

 

Jste studení jako led a bezcitní jako kámen, a tak to i zůstane! Na věky věků - pronesl prý tehdy odsouzenec, než pod ním kat podtrhl špalek na šibenici. O´Carrollové brzy zakusili účinky kletby. Rozmnožili své pozemské hmotné statky, měli vše, po čem jejich duše prahla, ale poddaný lid je nenáviděl a nikdo z O´Carrollů nepoznal ženu, která by ho milovala. Z čisté lásky. Až na... mou matku.“

 

Elena Orlanda zarazila. Natáhla se pro vodu. Příběh byl děsivý a zdaleka neskončil.

 

Toužila vyslechnout ho až do konce, ale vyschlo jí v hrdle.

 

„Říkal jsem, že to nebude žádná pohádka.“

 

Uchopila džbán a zhluboka se napila. „Pokračuj, poslouchám.“

 

„Matka byla otci dlouho zaslíbena, neprotestovala. Znala pověst O´Carrollů i jejich kletbu. Jenže moje matka se rozhodla ukončit rodinné prokletí. Snažila se otce oddaně milovat. Z celého srdce. On si ale jejího upřímného citu nevážil. Pokořoval ji, jak mohl, a vybíjel si na ní své nízké pudy, pokud nebyl zrovna po ruce nikdo ze služebnictva. Došlo jí, že je velmi těžké milovat takového muže, avšak nezahořkla. Vytrvala. Trpělivě snášela příkoří na ní páchané a snažila se alespoň ve svých synech probudit vědomí o tom tolik opěvovaném lidském citu.

 

Ona byla jediný člověk, který mě kdy laskavě pohladil, šeptal s láskou mé jméno, zastal se mě, nehledíc na své bolesti. Bratry poslal otec ke strýci, aby se zocelili, ještě ani neměli čtyři roky. Mě však bylo umožněno vyrůstat v její blízkosti až do dvanácti let, kdy při porodu svého pátého dítěte zemřela. Společně s naším dalším bratrem. Otec mě pak poslal také ke strýci. Dostalo se mi tvrdé školy, jako bratrům. Zesílil jsem a společně s nimi a strýcem se zúčastnil mnoha bitev.

 

Byl jsem velmi slabé dítě, neustále se zmítající v dětských nemocech. To byl také důvod, proč jsem nebyl matce odebrán dříve. Mysleli, že dětství nepřežiji. Strýc o neduživce nestál a tak mě do smrti matky odmítal. Chtěl vychovat bojovníky. Mé bratry rozhodně nešetřil.

 

S vojskem Jindřicha VIII. jsem se později vypravil i do Svaté země, ale nedokázal jsem bezhlavě pobíjet lidi. Tehdy ještě ne. Několik měsíců jsem po jedné prohrané bitvě strávil v zajetí u jistého arabského kmene. A pochopil jejich životní hodnoty, filozofii... víru. Ptala ses, odkud znám tu súfijskou modlitbu, právě odsud.

 

Po svém osvobození a návratu do Anglie jsem se s vojskem vrátil zpět do Irska. Všude samá spoušť. A Leap? V bratrovražedném boji o vůdcovství klanu zabil mezitím strýc mého otce. Bratři a já jsme nebyli ještě dost silní na to, se mu postavit, a tak jsme museli snášet strýcovo kruté zacházení. Častokrát jsem před tím vším prchal do míst, o nichž mi vyprávěla v dětství matka. Dost daleko, aby neměli potuchy, kde jsem. Když jsem se stal nesmrtelným, vyhledával jsem tato místa častěji, protože jsem mohl cestovat mnohem rychleji. Tehdy, ve své lidské podobě, jsem ještě dokázal snít.“

 

„Ve Francii?“

 

„Ano, i jinde, ale především ve Francii. Musel jsem v sobě potlačit všechny hezké vzpomínky na jediného laskavého člověka v našem rodu. Abych přežil, byl jsem nucen umrtvit každý cit, každé pouto, které mě svazovalo s minulostí. Vymazat silou vůle všechno... všechno. Podvolil jsem se rodině. Propustil jsem svou duši, své srdce, dávno před tím, než jsem se narodil... podruhé.“

 

Orlando se odmlčel. Elena, která dosud hltala každé jeho slovo, ani nedutala. Nechala Orlanda nabrat síly na to, co zbývalo dopovědět.

 

„Mé druhé zrození... k nesmrtelnosti... se stalo v zimě 1553. Již nějaký čas jsem špehoval pro Fitzgeraldovy muže v anglické armádě. Vypěstoval jsem si schopnost zcela potlačit své nitro. Dovedl jsem mistrně lhát a kamuflovat. Tato schopnost mi později, po mém znovuzrození, zůstala zachována.“

 

„Proto jsem tedy nemohla nikdy proniknout do tvých pocitů, myšlenek,“ vyslovila nahlas náhlé poznání Elena. Dovedl se uzavřít, zablokovat svoji mysl, city. Orlando si té poznámky nevšímal a pokračoval.

 

„Chieftain, mladší bratr, odjel před mnoha lety do Afriky, chtěl se stát knězem. Mladší bratři, Tadhg a Mulrooney, mě zatím respektovali jako vůdce klanu, ale když se vrátil Chieftain, opět propukly boje o moc, které vyvrcholily onoho zimního dne tím, že nás Chieftain napadl a zle poranil... pokousal.

 

Zůstali jsme konsternovaní a ochromení tím podivným zvířecím útokem. Brzy nás rány začaly pálit a nesnesitelný oheň se nám rozléval do celého těla. Přeměnil nás. Chieftain nám vysvětlil, že potkal v Egyptě jistého muže. Ten muž, jak jsem později zjistil, byl spojenec Egypťana v boji proti Volturiovým, s nimiž tehdy před téměř třemi tisíci lety probíhaly ukrutné války o vládu nad nesmrtelnými.

 

Neznám podrobnosti, ale vím, že onen muž Chieftaina proměnil a vyzradil mu tajemství přeměny malomocných. Chieftain do tajemství přeměny zasvětil Mulrooneyho s tím, že teď budeme tak silní, abychom vládli nejenom světu lidí, ale i... nesmrtelným. Chieftain však nepočítal s obrovskou nezvladatelností novorozených O´Carrollů. Řádili jsme jako zběsilí. Všechny tři nás bratr nemohl usměrnit.“

 

Orlando provinile pohlédl na Elenu. Čekal výčitky, ale mlčela. Věděla, že novorození, pokud nemají pevné a rozumné vedení, bývají nezvladatelní. Nehodlala Orlanda odsuzovat, za tohle ne.

 

„Proč je Leap vypálený? Pamatuji si, že jsem měla dojem, jako by podlehl žhářskému útoku,“ vzpomněla si Elena na první dojem, který měla z hradu, když vstoupili s Orlandem na nádvoří při hledání Ness.

 

„Ano, byl vypálen. Snažili jsme se pomáhat Fitzgeraldovi proti Anglikánům, ale nešlo to. Byli jsme příliš divocí. Lidé z okolí poznali, že není něco v pořádku, že jsme divní. Jednoho dne vtrhl rozvášněný dav na Leap. Chtěli nás pochytat a upálit za čarodějnictví. Prchli jsme do Evropy, ale hrad se bohužel zachránit nepodařilo. Ukryli jsme se s Tadhgem a Mulrooneym zde, na místě, kde se právě nacházíme, v Rumunsku na hradě Lôtruś.“

 

„A Chieftain,“

 

„V té době již nežil. Byl zabit v Krvavé kapli.“

 

„Kým?“

 

Orlando neodpověděl, ale Elena i beze slov pochopila.

 

„Pak tedy... kletba byla naplněna,“ prohodila zlověstně.

 

„Navždy chladní a kamenní,“ zašeptal Orlando.

 

 

Metallica - Nothing else matters

 

Tak blízko jakkoli daleko
Mohl by to být víc od srdce
Navždy věř Kdo jsme
A na ničem jiném nezáleží

Nikdy jsem se tak otevřel
Život je naše, žijeme je naše cesta
Všechna tato slova nemám jen říct
A na ničem jiném nezáleží


Hledám víru a nacházím ji v tobě
Každý den pro nás něco nového
Otevřete svou mysl pro nový názor
A na ničem jiném nezáleží


Nikdy se nestaral o to, co dělají
Nikdy se nestaral o to, co vědí
Ale vím,


Tak blízko jakkoli daleko
Mohl by to být víc od srdce
Navždy věř Kdo jsme
A na ničem jiném nezáleží


Nikdy se nestaral o to, co dělají
Nikdy se nestaral o to, co vědí
Ale vím,


Nikdy jsem se tak otevřel
Život je naše, žijeme je naše cesta
Všechna tato slova nemám jen říct
A na ničem jiném nezáleží


Hledám víru a nacházím ji v tobě
Každý den pro nás něco nového
Otevřete svou mysl pro nový názor
A na ničem jiném nezáleží


Nikdy se nestaral o to, co říkají
Nikdy se nestaral o hry, které hrají
Nikdy se nestaral o to, co dělají
Nikdy se nestaral o to, co vědí
A vím, že


Tak blízko jakkoli daleko
Mohl by to být víc od srdce
Navždy věř Kdo jsme
Ne na ničem jiném nezáležíTak blízko jakkoli daleko
Mohl by to být víc od srdce
Navždy věř Kdo jsme
A na ničem jiném nezáleží

Nikdy jsem se tak otevřel
Život je naše, žijeme je naše cesta
Všechna tato slova nemám jen říct
A na ničem jiném nezáleží


Hledám víru a nacházím ji v tobě
Každý den pro nás něco nového
Otevřete svou mysl pro nový názor
A na ničem jiném nezáleží


Nikdy se nestaral o to, co dělají
Nikdy se nestaral o to, co vědí
Ale vím,


Tak blízko jakkoli daleko
Mohl by to být víc od srdce
Navždy věř Kdo jsme
A na ničem jiném nezáleží


Nikdy se nestaral o to, co dělají
Nikdy se nestaral o to, co vědí
Ale vím,


Nikdy jsem se tak otevřel
Život je naše, žijeme je naše cesta
Všechna tato slova nemám jen říct
A na ničem jiném nezáleží


Hledám víru a nacházím ji v tobě
Každý den pro nás něco nového
Otevřete svou mysl pro nový názor
A na ničem jiném nezáleží


Nikdy se nestaral o to, co říkají
Nikdy se nestaral o hry, které hrají
Nikdy se nestaral o to, co dělají
Nikdy se nestaral o to, co vědí
A vím, že


Tak blízko jakkoli daleko
Mohl by to být víc od srdce
Navždy věř Kdo jsme
Ne na ničem jiném nezáleží

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode