Tanec srdcí - 11. kapitola část první

Uběhl bezmála týden a Orlando se dvěma gardisty se dosud ve Volteře neobjevili. Aro s bratry probírali možnost vyslat do Rumunska bez prodlení armádu zjistit, co se děje.

Demetri je ale od této myšlenky zrazoval. Radil ještě pár dní počkat. Zanechali Orlanda v nelehké situaci. Potřeboval čas na úspěšný únik z Vladimirova a Stefanova království.

Eleanora byla zachráněna, mise tudíž splnila svůj účel.

Orlando na sebe strhl pozornost přesně, jak měl v úmyslu. Zbytek mužů z Lôtruśe se dal do pronásledování Orlanda, Pabla a Miguela. Demetri se zbytkem gardy a Markusovou dcerou mohli bezpečně pokračovat do Volterry, kam také druhý den dorazili.

Elena seděla nyní v bezpečí svého pokoje u toaletního stolku. Právě vracela do malé šperkovnice vzácnou gemmu.

„Děkuji za pomoc. Věřím, že jsi byla se mnou,“ přejela prstem po drahém kameni, s vyrytým, vzpínajícím se jednorožcem.

Povzdychla si. Neměla za sebou právě jednoduchý rozhovor. Hned po návratu ji strýcové nechali zavolat. Konečně se i ona dozvěděla, jakým návrhem si hodlali zavázat Orlanda ke spolupráci.

Dívala se z jednoho na druhého, měřila si je nevěřícným pohledem, a pak se obrátila na svého otce.

„Ty s tím souhlasíš? Souhlasíš, abych byla nabízena jako někde na trhu?“

Rozhořčeně se postavila před své příbuzné. Naštěstí se tato debata odehrávala zatím jen v rámci rodiny. Ostatní obyvatelé měli být o celém plánu spraveni později.

„Nesouhlasím. Nikdy mě k tomu nepřinutíte. Nejsem váš majetek!“ Chtěla se otočit a odejít. Měla v úmyslu se sbalit a na hodně dlouho z Volterry odjet.

Nevěděla, jestli se má víc zlobit na otce, strýce, nebo Orlanda. Ani slovem se nezmínil. Rozpitvával její duši, ale zatajil to nejdůležitější. Přijel snad do Rumunska právě pro tohle? Aby ji zachránil a odvezl do Volterry jako svou válečnou kořist?

Věděl, oč jde, a nic neřekl. Nenáviděla ho.

Měli ji nechat raději v Rumunsku. Nemuseli ji zachraňovat jenom proto, aby ji vzápětí vrhli do dalšího vězení. Zamířila s hlavou hrdě vztyčenou pryč z poradního sálu. Sotva však ušla pár kroků, zahřímal za ní varovný Arův hlas.

„Eleanoro, jestliže nyní odejdeš, už se nevracej. Nikdy se nevracej!“

Zarazila se. Takovým tónem s ní ještě Aro nikdy nemluvil. Byla však rozhodnutá. Nenechá se k ničemu nutit pod pohrůžkami, ani násilím. Ponese důsledky. Věděla moc dobře, co by pro ni znamenalo být zavržena rodinou. Ostatně, nesla by podobný osud jako její matka. Také jí se nejbližší zřekli, když bojovala za svou svobodnou volbu, svou touhu... za své srdce.

Strašně ji ranili. Seděli ve svých křeslech, probodávali ji neproniknutelnými, tvrdými pohledy a tvářili se, že tentokrát nebudou mít žádné slitování. Zkrátka...Volturiovi se vším všudy. Kdyby se jí aspoň zeptali, ale rozhodli, aniž by měla možnost se vyjádřit. Srdce jí tlouklo ve spáncích. Nachystali jí vskutku „úžasné“ překvapení. Přesto se nechtěla s rodinou rozejít ve zlém. Možná je dnes vidí naposledy.

Spolkla největší nával vzteku. Obrátila se a popošla zpět.

„Aro, otče, vy všichni,“ přehlédla sedící strýce, Athenodoru se Sulpicií i Demetriho. „Nechtěla jsem to takhle. Tohle se nemělo stát. Tak málo si mě vážíte, že jednáte o mojí budoucnosti, aniž byste měli tolik slušnosti a dovolili, abych se také mohla vyjádřit? Neumím si představit, že vás už nikdy neuvidím. Velmi vás miluji, jste má rodina.“ V očích se jí zaleskly slzy. „Jde o velké rozhodnutí, mám snad právo v těchto záležitostech o sobě rozhodovat sama. Copak nechápete? Žádáte po mně bezmeznou poslušnost. Takovou, jenž je povinován otrok svému pánu. Jak bych vás pak ještě mohla milovat, vážit si vás, cítit se mezi vámi dobře? Celý můj život, celé mé bytí jste mi byli oporou. Přestože jsem často cestovala a žila si svůj život, stále jste byli se mnou. V mém srdci. Ale nyní je to srdce... zraněno. Neumíte si ani představit, jak moc jste mě zranili.“

Athenodora vyskočila prudce z křesla. Přitočila se k Eleně a objala ji. Vyčítavě se zadívala na Ara.

„Děvenko naše, vždyť my ti vůbec nechtěli ublížit. Snad jsi jenom nepochopila správně to podivné rozhodnutí svých strýců.“

„A jak ho mám chápat?“ opřela Elena odevzdaně hlavu o Athenodorino rameno a nechala se odvést zpět k sedícím příbuzným.

„Posaď se ještě, všechno se v klidu vyřeší... však uvidíme,“ mrkla na Sulpicii. Sulpicie se dotkla Arovy ruky.

„Dej jí víc času, žádám tě, prosím.“

Markus na Sulpicii vděčně pohlédl. Aro dvěma prsty nadzvedl Eleninu chvějící se bradu a přiměl ji, aby se mu zadívala do očí.

„Drahá Eleanor, ještě nikdy jsem nestál před těžší volbou... věř mi, prosím.“ Rudé zorničky se mu leskly, když propichoval Elenu krvavýma očima.

Odvážně čelila uhrančivému strýcovu pohledu, ale nebylo jí příjemné stanout mu tak blízko tváří v tvář. Uvědomila si sílu, jaká z celé jeho bytosti vyzařovala. Mocný starý upír málokdy ve svém předlouhém životě někoho o něco prosil. Že žádal právě ji, byla obrovská pocta.

Seděla potichu a čekala na jeho další slova. Vskrytu doufala, že zmírní svou hrozbu, nebo vezme zpět ten šílený „rozkaz“.

„Ty sama víš, že jsi ve Volteře požívala vždy výsadního postavení. Už odmalička, kdy tě Markus přinesl, jsi byla naše malé slunce,“ zamračil se při myšlence na životodárnou hvězdu, jejíž svit je pro nesmrtelné nadmíru nebezpečný kvůli prozrazení, ale momentálně ho nenapadlo jiné příhodnější přirovnání pro Eleninu přítomnost v jejich středu. Navíc, skutečně bývala líbezné malé děcko, ze kterého sršelo tolik pozitivní energie. Dokonalý kontrast s temnými stíny žijícími ve volterrském podzemí.

Demetri se tiše zasmál. „Sluníčko,“ zopakoval po Arovi a vybavil si, jak je Elena provokovala, když coby malé rozpustilé děvčátko vyběhla z podzemí a nastavovala bezelstně svou roztomilou tvářičku teplým slunečním paprskům u kašny na náměstí plném lidí, kteří si obdivně prohlíželi to nádherné „bambino“ a vyzvídali kde má rodiče. Obávali se, zda se dítě neztratilo a ochotně se nabízeli, že Elenu odvedou domů.

Elenina kůže se netřpytí tolik jako kůže čistokrevného upíra. Proto nehrozilo prozrazení. Mohla odejít z podzemí, kdykoli se jí zachtělo, tedy, kdykoli unikla svým „chůvám“. Slunce jí nijak nevadilo. Nemusela se zahalovat do dlouhého pláště s kápí, jestliže chtěla vyjít za slunného dne z podzemí. Naopak, vypadala úchvatně, koupajíc se v slunečním světle.

Byla ještě krásnější než kdy jindy. Nikdo z podzemí se neodvážil doběhnout pro ni, obklopenou skupinkou lidí s obdivnými pohledy v očích, a odvést ji zpět. Měli o ni strach a nemohli nic dělat. Posadila se na obrubu fontány a celé odpoledne tak deptala Demetriho či jiného svého vychovatele. Také Elena si vzpomněla na ty chvíle bezstarostného dětství. Musela uznat, že nikdy nebyla za tyto malé zlomyslnosti pokárána. Vlastně, ani za větší. Prošlo jí toho vskutku hodně.

„I později, když jsi se rozhodla nebýt jako my, neživit se lidskou krví a stát se vegetariánem,“ ušklíbl se Aro. „Odešlas od nás, otočila ses zády... ke všem. Bránili jsme ti snad tenkrát?“

„Ne,“ zašeptala. Věděla, že má Aro pravdu.

Nikdy, až dosud, jí v ničem nebránili. Trpělivě snášeli Eleanořino období dospívání, kdy se snažila nalézt sama sebe a své místo v životě. Poskytli jí bez řečí prostředky pro samostatnou existenci a vždy při návratu čekali s otevřenou náručí na svou chráněnku.

„Žila jsi podle svého, Eleanoro. A my respektovali tvou odlišnost,“ narazil na Eleninu lidskou část osobnosti. „Přimhouřili jsme oči i nad záležitostmi, pro něž by jiný propadl hrdlem.“ Bylo jasné, že má na mysli Eleninu pomoc Borromeovi a Ness při útěku z Volterry.

Tehdy to bylo vážně o fous, říkala si v duchu.

„A co má matka?“ špitla.