„Ano, máš pravdu. Měli jsme ti už dávno vyjevit celou pravdu o tvém původu. Nebylo však pro nás nikterak jednoduché vše odhalit. Pro tvé časté a dlouhé nepřítomnosti se naše rodinná pouta stala méně pevnými. Vztahům odloučení neprospívá. Zdá se, že se z nich počne vytrácet upřímnost.“
„Jsem jiná. Jiná než vy. Musíš vidět, Aro, že mezi vás nebudu nikdy cele patřit. I kdybych se moc snažila. Nedokážu být úplně chladná, bez emocí. Rozhodovat o životě a smrti. Zabíjet lidské tvory bez mrknutí oka jen pro ukojení žízně. Zamrzla bych úplně. To přece není žádný úspěch... být bez citů. Uhasila bych v sobě veškerý oheň. I tu poslední jiskřičku, která snad ještě nepřestala doutnat. Stala bych se... vyprahlou,“ vzlykala a v návalu nekontrolovaných emocí si neuvědomila, co všechno říká. Jak moc se odhaluje. Že možná i zraňuje své upírské příbuzné.
„Ale ne... dcero,“ pohladil ji Markus po tváři. „Tohle jsme nechtěli. Tohle ne!“
Došlo mu, o čem Elena mluví. Podobala se své matce. Pod zdánlivou nepřístupností dřímalo tolik žáru, tolik života.
Ano, byli jiní, ale to neznamená, že ji nemilovali. Měli Elenu rádi... svým vlastním způsobem. Rozhodně jim ale nemůže vyčítat, že by ji omezovali v prožívání jejího lidství. Konečně vyjevila upřímně své vnitřní pocity. Možná její předlouhé cesty znamenaly jen touhu po odpočinku od zdejší suchopárné atmosféry. Potřebovala načerpat sílu, být mezi lidmi. Nemohla žít trvale pouze v jednom světě. Patřila do obou. Do světa lidí i nesmrtelných. Pochopil, že jeho dcera vůbec nemá lehký život.
„Ne, ne, otče. Odpusť. Nemyslela jsem to zle. Jsme rozdílní a vždy budeme. Neviním z té skutečnosti vás ani sebe. Osud si s námi jen podivně hraje.“
„Kdybych si věděl rady, znal lék na tvé bolavé srdce... dcero,“ povzdychl si Markus smutně.
„Lék máš v rukou ty sama,“ ozvala se opět Athenodora. Všichni k ní vzhlédli s otazníkem v očích. Elena nechápavě zamrkala.
„Nikdo ti nemůže radit ve vážných věcech tvého bytí. Ale pamatuj, hledáš-li přesto rádce, nikdy neposlouchej ty, kdo mají malé srdce. Buď k nim laskavá, polichoť jim, ale nikdy neposlouchej jejich rady. Tvé srdce je tvým nejlepším rádcem, Eleanoro.“
„Athenodoro, jsi velmi moudrá žena,“ obdivně hlesl Markus.
Zasmála se. „Staletí zkušeností. A hlavně nezapomeň, kdysi dávno jsem bývala člověkem,“ zasnila se při vzpomínce. „Také mě tehdy nazývali vzdorovitou, nenapravitelnou, drzou, nepoddajnou a nezkrotnou a já cítila, věděla, že jsem na správné cestě.“
„Budeš mi muset povědět více o své minulosti, Athenodoro,“ zabručel Caius.
Tajemně se jí rozvlnily koutky úst a pohlédla spiklenecky na Eleanoru, která pochopila, že má konečně spojence.
Aro těkal očima po místnosti a začínal tušit, že se mu debata pomalu vymyká z rukou. Zkoncentroval myšlenky, aby konečně dořekl, co měl na srdci.
„Vidíš, drahá Eleanor, i přestože jsme chladní a bezcitní,“ neodpustil si malou výčitku, „vždy jsme tě milovali a pokud se rozhodneš odejít, budeme tě milovat a vážit si tě... stále. Věř, že důvody pro naše rozhodnutí jsou tentokrát velmi vážné.“
„Ano, nemůžeme tě k ničemu nutit. Naše společenství není otrokářský systém. I když... také měl něco do sebe,“ vzpomněl Caius na staré časy, kdy žil ve svém domě v Římě za Tiberiovy vlády a obklopený svitou otroků užíval dosyta jejich péče.
Aro ho zarazil a pokračoval: „Ty časy dávno minuly. Pokud se nepřizpůsobíme nadcházející době, ocitne se náš druh ve vážném ohrožení. Ubráníme se lidem, to není ta největší hrozba. Avšak nesváry mezi námi, vnitřní boje, rozklad zevnitř je nebezpečí, jež nás bezprostředně ohrožuje. Zažil jsem rozkvět, ale i pád Říma, o kterém si mnozí mysleli, že bude vládnout světu navždy. Pyšný Řím! A kde je teď? Co po něm zbylo? Odolal každému náporu nepřátel, nikdo by ho neporazil, kdyby nebyl oslaben uvnitř. Jeho nitro, jeho základy začaly hnít. Tak jako červ nahlodává jablko, padla i Velká říše římská.
Byli bychom slepí, hluší a hloupí, kdybychom si nevzali z těch dávných událostí ponaučení. Opakování vlastních chyb nechť je vyhrazeno bláhovým smrtelným lidičkám. Mají, co chtějí, když nejsou schopni se poučit z historie.“
Aro opět pohlédl na Elenu. Jeho oči byly tentokrát tvrdé, velmi tvrdé a... žíznivé.
„Důvody, pro které tě žádám o spolupráci jsou jak vidíš nadmíru závažné, Eleanor. Popřemýšlej prosím ještě jednou, v klidu, bez emocí, zda nemůžeš přispět s patřičnou pokorou svým dílem k naplnění plánů upevnit naši moc a nedovolit do budoucna žádnému svévolníkovi ji znovu ohrozit.
Budeme-li držet při sobě, nikdo nebude mít proti nám šanci. Máme nejlepší gardisty, stopaře, armádu. Máme ve svých službách nesmrtelné s výjimečnými schopnostmi, ať každý ví, že zaplatí vlastním životem, pokud se nám postaví. Jsou pouze dvě možnosti, buď budeme podporovat jeden druhého, anebo... budeme všichni ohroženi.“
Odmlčel se, ale stále nespouštěl z Eleny zrak.
Sklopila hlavu. Prvotní bouře z ní vyprchala. Teď, když se uklidnila a ovládla, musela uznat, že Aro má v mnohém pravdu.
„Dopřej Eleanor čas na rozmyšlenou, Aro, prosím,“ přimlouvala se opakovaně Sulpicie.
„V klidu zvaž vše, o čem jsme hovořili, a až budeš připravena nést následky svého rozhodnutí, ať je jakékoli... dáš mi odpověď,“ uzavřel Aro diskuzi. „Nevím jak vám, ale mě ohromně vyhládlo.“ S těmi slovy vstal a zamířil do hodovní síně. Ostatní kromě Markuse ho bez řečí následovali.
„Eleno...“
„Ne, otče, Aro má pravdu. Vím, že má v mnoha ohledech pravdu.“ Také vstala. „Půjdu do svých komnat. Ráda bych byla sama... ano?“
Nenaléhal.
Elena se pomalu loudala chodbou k pokoji. Kámen na krku ji studil i pálil zároveň. Celou dobu, kdy k ní Aro promlouval, dával o sobě vědět, jako by k ní kdosi chtěl proniknout. V pokoji si hned řetízek odepnula a přívěšek pečlivě skládala do sametem potažené krabičky. Hladila vyrytého jednorožce.
„Matko, jak se mám rozhodnout? Co bys volila? Život ve vynuceném svazku, nebo v... zavržení?“
A je skutečně myšlenka na život po Orlandově boku tak nesnesitelná? Po všem, o čem spolu mluvili na Lôtruśi, je skutečně ještě vážný důvod ho tolik nenávidět? Není snad nenávist jen odvrácená strana... lásky? Není to, co po ní žádají, jen malá oběť pro rodinu, která pro ni tolik udělala? Nedluží jim to?
Mnoho otázek si Elena pokládala, ale odpověď dlouho neznala. Skoro celý týden už byla uzavřena ve svém pokoji a pohroužena do ponurých myšlenek týkajících se budoucnosti. Uvědomovala si bolestně, že ztráta domova je ta nejcitlivější událost, která se může svobodné bytosti přihodit. Podnikala časté cesty, to ano, ale vždy věděla, že se může vrátit. Že má kam se vrátit. Náhle zjistila, jak moc potřebuje domov, místo, kde se cítí pod ochranou. Její matka musela prožívat hrozné chvíle, když se stala vyvrhelem ve vlastní rodině.
Ale Orlando ve vězení Lôtruśe vyprávěl, že se kdysi také podvolil rodině, a jak dopadl? Zahořkl, ochladl, zatvrdil se a uzavřel ještě ve své lidské podobě. Naneštěstí se po jeho proměně tyto rysy osobnosti staly i jeho prokletím, když se mnohonásobně prohloubily.
Snad ještě žiješ, Orlando O´Carrolle, zadoufala Elena. Pokud by se Orlando nevrátil, bylo by po starostech. A přesto věřila, přála si návrat muže, jemuž měla být zaslíbena. Musela si přiznat, že ho přes to všechno chce ještě vidět, dotýkat se ho, promluvit s ním… utěšit jeho bolavé srdce.
„Není snad nenávist odvrácenou stranou... lásky?“ Pronesla ještě jednou nahlas.
Celé dny bojovala sama se sebou, až konečně dospěla k rozhodnutí, jakou dá Arovi odpověď.
