Tanec srdcí - 10. kapitola část první

Světlo louče vrhalo odlesk ke zdi, kde strnule seděli dva vězni. Nad jejich hlavami vytvářelo podivné obrazce, které se občas rychle rozutíkaly dolů po zdi.

„Někde tu musí být chodba. Cítím závany vzduchu,“ zavětřil Orlando.

„Také se mi zdálo, že cítím odkudsi proudit vzduch, ale to není možné. Několikrát jsem sklepení pečlivě prohledala.“

„Kdybych tak mohl,“ snažil se Orlando prudce škubnout řetězem, ale ze zdi se vydrolil jen malý kousek kamene.

Elena se také pokusila veškerou silou odtrhnout řetězy a pomoci Orlandovi. Sama však ještě nebyla úplně ve formě.

„Cítím se už o něco lépe, snad... za chvíli se to povede,“ omlouvala se za svoji slabost. „Tvoje tělo se regeneruje rychleji.“

„Ano, pravděpodobně ano,“ souhlasil s ní Orlando. Možná ještě neměli Vladimir se Stefanem dotaženu výrobu svého „lektvaru“ do konce. Na každého nesmrtelného se pravděpodobně potřebovalo upravit dávkování na míru. Orlandův organismus už zřejmě nakaženou krev dokázal vstřebat.

„Jak jsi se vyrovnal s... přeměnou?“ chtěla vědět. Mnozí nesmrtelní nenesou lehce ten podivný dar.

„Vždyť vidíš... stala se ze mě zrůda. Ne že bych býval předtím svatoušek, za podmínek, panujících kolem mě za mého lidského života, to ani nešlo. Mohl jsem se přizpůsobit a nebo zemřít, jak jsem říkal. Ale pak... nabralo všechno daleko obludnější podoby. Nad svou přeměnou jsem zrovna nejásal. Dlouho jsem se srovnával s tím, co se ze mě stalo.“

Zamlčel před Elenou, jak se naučil najít rozkoš a potěšení při styku s nic netušícími ženami. Malá náplast na jeho „rány“.

„Ano, jsem vrah a stvůra,“ opřel se při tom konstatování svého současného stavu do pout s takovou intenzitou, že je vytrhl téměř ze zdi.

Elena rychle vyskočila a pomohla Orlandovi dokončit jeho snahu.

„Podej mi ta cejchovací železa,“ ukázal na katovo mučící náčiní.

V mžiku uposlechla. Orlando si umně zastrčil železo za okovy a použil ho jako páku. Pouta povolila. Pokusil se vstát, ale jeho krok byl ještě nejistý. Šátral rukama podél stěny a zhluboka nasával do chřípí pachy, zda neucítí cosi, co by znamenalo šanci k útěku.

„Tady,“ udeřil pěstí do místa přímo před sebou.

Vypadl pořádný kus skalního bloku.

Uslyšeli šplouchání vody. Orlando opatrně trhal ze zdi další kameny a podával je Eleně, aby je položila na podlahu, až se před nimi odkryla skulina. Snažili se nadělat co nejméně hluku, aby nevzbudili podezření. Po skále zvenčí stékal dolů do malého potoka pramen vody, jež z části zatékal i do prohlubně ve skále. Po mnoha staletích, kdy si tudy razil cestu, oslabil západní stěnu podloží, na kterém byl Lôtruś vybudován.

„Počkej, Orlando. I když se odsud dostaneme, budou nás pronásledovat. Zabijí nás oba. Nejsem ještě dost silná.“

„Bez tebe neodejdu, Eleno. Vím, kde jsou rozestaveny hlídky. Při troše štěstí se dostaneme k Demetrimu.“

„Copak ti Aro slíbil za moji záchranu, že se tolik snažíš?“ zažertovala skepticky se tváříc na Orlandovu adresu, právě když se mu podařilo vylomit akorát tak velký kus skály, aby se mohli vzniklým průlezem pohodlně oba protáhnout ven.

Soustředěně pozoroval otvor. Zdálo se, že její otázku ani nevnímá.

„Tebe,“ zarazil se, „tebe... vůbec nenapadne očekávat od svých blízkých nezištné jednání?“ opravil se rychle.

Málem se prozradil!

Rozhodl se po předešlém rozhovoru raději ještě počkat s vyzrazením Arovy nabídky. Nebyla právě vhodná doba Eleně vysvětlovat, že mu Volturiovi nabídli její ruku, náklonnost a možnost sdílet s nimi rodinné svazky. Byla už tak hodně rozčilená. Nechtěl riskovat, že s ním nikdy nepromluví za tu... „zradu“. Určitě by si Orlandovu snahu o její záchranu, vyložila přesně takhle.

„Hm... ani ne. Uvědomila jsem si totiž, žes mi vlastně neřekl, s čím za tebou Aro do Benátek přijel. Chytře ses z toho vykroutil při rozebírání mých srdečních záležitostí.“

„To nebylo úmyslné, Eleno. Myslím, že se brzy vše od svých strýců i otce dozvíš.“ Poodstoupil od otvoru. „Půjdu první, kdyby náhodou hrozilo nebezpečí.“ Přitakala.

V následující chvíli se Orlando protáhl skrze skalní blok tvořící základy hradu, v nichž se nacházelo sklepení a hladomorna. Pod sebou viděl zurčit malý potůček. Musí směřovat k řece, napadlo Orlanda. Bude dobré se ho držet. Pak bychom se vyhnuli několika hlídkám. Tuto cestu neznal tak dobře, ale na svůj orientační smysl se mohl s jistotou spolehnout.

„Pojď,“ sykl z druhé strany na Elenu. Za pár okamžiků byli oba přišpendleni ke skále a obezřetně se rozhlíželi, jestli je nikdo nezpozoroval. Hbitě sešplhali k potoku. Hráli o čas. Musí se dostat co nejdál od hradu, než odhalí jejich útěk.

„Benátský dóže... kdes ji vzal?“

„Prosím?“ nechápal, proč zajímá Eleanoru v téhle chvíli právě maska, v níž ji podruhé políbil.

„Obdivuhodný převlek.“

„Jak to myslíš?“ Někdy si nebyl jistý, kdy žertuje na jeho adresu a kdy myslí své občasné, dvojsmyslné otázky vážně.

Mnohoznačně se usmála v odpověď.

„Řeknu ti víc, až budeme v bezpečí,“ zavětřil a zpozorněl.

Vysoko nad jejich hlavami se ozval podezřelý rachot.

„Tudy, drž se těsně za mnou,“ vyrazil Orlando rychlostí blesku s Elenou v těsném závěsu.

Stráž zahlédla z hradu cosi podezřelého a upozornila Vladimira. Pro jistotu zašel zkontrolovat zajatce a se zděšením zjistil, že uprchli.

Orlando se neustále ohlížel, jestli běží Elena s ním. Všiml si jejího přetrvávajícího oslabení. Snad i to byl důvod, proč s ním jindy nepřístupná Markova dcera zapředla rozhovor o lásce. Oni ji nechápali. Dozajista ne! Její pýcha a chlad byly jen její... obranou!

Potok obtáčel skalní masív a ztrácel se v lese. Museli jím proběhnout a po prudkém svahu se spustit do údolí k řece. Orlando náhle zastavil. Otočil se. Jemně uchopil Elenu za ruku a postrčil ji za sebe. Právě je totiž uviděla první hlídka. Věděl o ní dávno před tím, než je ucítil.

Před Orlanda seskočili z vysoké borovice dva překvapení muži.