„Spletli jste si směr,“ ukázal jeden směrem k hradu. „Nebo snad hrajete s Vladimirem na honěnou?“
Oba zaujali útočné postoje, ale nebyli si jistí, v jakém stavu mají uprchlíky svým pánům dodat.
Orlando na nic nečekal a zaútočil první. Srazil upíra stojícího před sebou prudce k zemi a zároveň vymrštil ruku a sevřel druhého pevně pod krkem. V mžiku mu jediným pohybem silné paže odtrhl hlavu. Elena se mezitím snažila zabránit druhému vrhnout se na Orlanda zezadu, ale odhodil ji daleko do lesa. Než však stačil dokončit skok, vymrštil se Orlando do koruny stromu a sám mu přistál na ramenou. Nezaváhal. Sevřel upírovy spánky, rychle kousl do krku a trhl.
„Eleno,“ otočil se, sotva odstranil první dvě překážky. Viditelně si oddechl, když ji uviděl pár metrů od sebe. Zírala s otevřenou pusou na bezhlavá těla.
„Už je mi jasné, proč o tebe Volturiovi tolik stojí,“ zamumlala.
„Mně je už dávno jasné, proč tolik stojí o tebe,“ zavlnily se mu koutky úst.
Proběhli lesem k dolině Saca, kde přeskočili zbytky úzkokolejky. Elena zahlédla bývalou železniční zastávku.
„Jezdil zde vlak?“
„Ano, kdysi, ale teď tady není bezpečno,“ mrkl Orlando nahoru do míst, odkud seběhli.
Rozuměla. Zdejší obyvatelé určitě připisovali nálezy zabitých a zohavených lidí medvědům či jiným dravým šelmám. Po čase a po marném boji s přírodou se raději rozhodli nebezpečné území opustit. K radosti opravdových vládců teritoria.
Větve v lese zapraštěly a několik masivních padlých kmenů se rozkutálelo dolů po svahu. Nebylo pochyb. Pronásledovatelé jsou jim v patách, a soudě podle rachotu už nebyli jen dva.
Odkudsi se náhle ozvalo nešťastné zabečení ovce.
„Počkej,“ zaposlouchala se Elena. „Tamhle je,“ zamířila, nehledíc na Orlanda, po zvuku.
„Teď není čas,“ zoufale skočil před Elenu. „Nemáme čas chytat zaběhnuté ovečky,“ vztáhl ruku ke stráni, kde už i Elena zahlédla několik rychle se pohybujících stínů.
Zaváhala.
„Ustup... Orlando,“ zavrčela.
Konsternovaně se nechal odstrčit. S povzdechem ji následoval. Ohyb řeky s čekajícím Demetrim a gardou byl na dohled. Jenže Elena si umínila neběžet přímo k řece, ale zamířila k malé salaši pod protější strání, odkud se stále zoufaleji ozýval pláč malého jehněte.
Mihli se loukou a stanuli u dřevěné ohrady, kde se tisklo stádo ovcí. Někteří vesničané vyženou v časném předjaří ovce z údolí výš za řeku a vozí jim několikrát týdně seno, aby se zde mohla narodit nejčasněji zplozená jehňata. Když není zima příliš krutá, jako tento rok, ovce bez újmy přečkají do jara a mladá, šťavnatá tráva plná vitaminů a živin je jim po zimě tím nejlepším povzbuzením.
Elena klečela u jehněte, jehož zadní nožka byla pevně zaklíněna ve zbytcích drátěného ohradníku, jímž bývala nová dřevěná ohrada před opravou pro jistotu obehnána. Matka maličkého stála opodál a nešťastně pozorovala Eleninu snahu vyprostit jejího potomka z pasti. Zbytek stáda se krčil strachy v rohu ohrady. Orlando nechápal, proč Elena tolik riskuje kvůli obyčejné ovci. Ani jíst se nedá.
Zvedla k němu pohled se zoufalou prosbou v očích.
„Rychle. Pomoz mi,“ zmateně hledala konec drátu. Nechtěla bezmocnému tvorečku ještě více ublížit. Bála se, že když nebude opatrná, malou ovečku zraní.
„Je zle, jsou na louce,“ upozornil ji Orlando.
Uviděla je také. Za pár vteřin dojde k boji. Sehnul se, vytáhl zpod nohavice dýku a opatrně ji vsunul mezi nohu jehněte a železný drát. Přesně cíleným tahem uvolnil oko, svírající malou nožičku, a ovečku osvobodil. Kulhajíc, odběhla rychle ke své matce a pod ochranou jejího huňatého těla vykukovala bojácně na své zachránce. Orlando držel stále v ruce dýku.
„Odkud ji máte?“ byla Elena zvědavá. Zarazilo ji, kde sebral obávanou Benátskou dýku právě Orlando a proč ji nosí s sebou.
„Dlouhá historie, ale hlavně, že je malá v pořádku,“ pohodil hlavou k místu, kde stála matka se svým zachráněným potomkem. Pomyslel si, jak dokáže být osud zvláštní. Dýka určená Eleně Volturiové, zachránila život jiné bezbranné... „ovečce“.
„Nestihneme doběhnout k řece k Demetrimu,“ konstatoval Orlando, když přehlédl louku.
„Nevyhneme se boji,“ postavila se Elena vedle něho a společně se připravili na první úder.
„Eleno,“ rozlehl se od řeky známý hlas.
„Demetri, to je Demetri! Slyšeli nás, cítili,“ mrkla radostně na Orlanda. „Demetri,“ stihla ještě zavolat. Pak se na ně sneslo několik postav.
„Chci je živé, rozumíte? Živé!“ uslyšela, než ji strhli k zemi. Divoce zápasila s útočníky, ale byli v přesile.
Orlando se snažil Elenu bránit, ale bez pomoci Demetriho neměli šanci.
„Zajměte je a rychle odveďte, se zbytkem si to vyřídí Vladimir se Stefanem. Hned tu budou,“ vyzval několik mužů Vladimirových hlídek, kteří dostihli na louce uprchlíky, jejich velitel. Naštěstí však nestihli započaté dílo dokončit. Demetri s gardou dorazili rychlostí blesku.
Rozpoutal se krutý boj, při kterém se už nikdo nesnažil nikoho šetřit. Mužové gardy tvrdě zaútočili na upíry z Lôtruśe a několik z nich bylo v okamžiku roztrháno na kusy.
Demetri se přitočil k Orlandovi: „Odveď Elenu, utečte! Zdržíme je.“
„Ne, ty ji odveď. Oni nechtějí ji ani vás, jde jim o mě. Nechte mě tu a odejděte. Tohle je jenom předvoj. Z hradu dorazí zbytek a těm se neubráníme.“
„Znáš okolní lesy?“ zaváhal Demetri.
„Dost dobře.“
„Vem si dva muže z gardy a sveď Vladimira se Stefanem na falešnou stopu.“ Věděl, že Orlando se dokáže bez zbytečné zátěže pronásledovatelům ztratit.
„Půjdeme,“ rozhodl Demetri a přikázal dvěma mužům, aby zůstali s Orlandem.
„On vás povede. Až je setřesete, vrátíte se do Volterry.“
Muži poslušně uposlechli rozkazu. Na zemi leželo pět mrtvých-nemrtvých a dva těžce ranění se právě vzpamatovávali. Byl čas se rozejít. Orlando upřel zrak na Elenu.
„Přeji...vám... hodně štěstí a jestli můžete... odpusťte mi. A... ještě něco... omlouvám se za to tykání, já... nemyslel...,“ koktal. Teď, když nabyl zpět svoji sílu a nápojem otupené smysly, si uvědomil, že se Eleně mohlo jeho důvěrné oslovení bez povolení jevit jako nevhodné. I když slovem nezaprotestovala... kupodivu.
Přistoupila blíž, položila Orlandovi ruce na ramena. Souhlasně přitakala hlavou, že omluvu bez dalších řečí přijímá, a zlehounka ho políbila na tvář.
„Vraťte se, Orlando. Vraťte se do Volterry... živý.“ Dlouze na něho pohlédla. Z jejích hlubokých modrých očí vyčetl, že nežertuje.
Dál nečekali, přeskočili řeku a zmizeli s Demetrim a zbytkem gardy z dohledu.
„Jdeme,“ zavelel Orlando svým průvodcům. „Zahrajeme si s nimi na schovávanou,“ rozběhl se do kopce nad salaší. Po cestě ze sebe strhl kabát, rozpůlil ho na dvě části a každou podal jednomu z mužů s krátkou instrukcí.
Zachrání se. Orlando si tím nebyl ještě nikdy tak jistý.
Pohladil si dlaní tvář na místě, kam vtiskla Elena polibek svých něžných rtů. To udělala kvůli té malé ovečce? Ještě naposledy se ohlédl.
Vrátím se do Volterry, Eleanoro Volturiová, a pak... budeš má.
Bonnie tyler - total eclipse of the heart
Obrat,
Čas od času se cítím trochu osamělá
A Ty nikdy nepříjdeš.
Obrat,
Čas od času se cítím trochu unavená
Z poslouchání zvuku mých slz.
Obrat,
Čas od času se cítím trochu nervózní,
Že to nejlepší ze všech roků už odešlo.
Obrat,
Čas od času se cítím trochu postrašená
A potom vidím pohled Tvých očí.
Obrat,
Jasné oči, čas od času se rozpadám.
Obrat,
Jasné oči, čas od času se rozpadám.
Obrat,
Čas od času se cítím trochu neklidná
A sním o něčem bouřlivém.
Obrat,
Čas od času se cítím trochu bezradná
A ležím ve Tvé náruči jako dítě.
Obrat,
Čas od času se cítím trochu rozzlobená
A vím, že se z toho musím dostat a plakat.
Obrat,
Čas od času se cítím trochu postrašená
A potom vidím pohled Tvých očí.
Obrat,
Jasné oči, čas od času se rozpadám.
Obrat,
Jasné oči, čas od času se rozpadám.
A potřebuju Tě teď dnes v noci.
A potřebuju Tě víc, než kdy přetím.
A když mě jenom obejmeš,
Budeme se objímat navždy.
A budeme to dělat jen dobře.
Protože spolu nikdy nebudeme špatní.
Můžeme to spolu táhnout až do konce.
Tvá láska je jako stín na mě
Po celý čas.
Nevím, co dělat
A jsem vždycky ve stínu.
Žijeme v sudu se střelným prachem
A děláme jiskry.
Opravdu Tě potřebuju dneska v noci.
Navždy odstartujeme dnes v noci (2x).
Před časem jsem spadla do lásky.
Ale teď se akorát rozpadám.
Tady není nic, co bych mohla dělat.
Úplné zatmění srdce.
Před časem bylo v mém životě světlo.
Ale teď je tu jen láska v temnotě.
Nic nemůžu říct.
Úplné zatmění srdce.
INSTRUMENTÁLNÍ ČÁST
Obrat, jasné oči (2x).
Obrat,
Čas od času vím, že Ty nikdy nebudeš
Kluk, kterým by jsi chtěl být.
Obrat,
Čas od času vím, že vždycky budeš
Ten kluk, který mě chtěl takovou, jaká jsem.
Obrat,
Čas od času vím, že není nikdo
Ve vesmíru tak tajemný a překvapivý, jako Ty.
Obrat,
Čas od času vím, že tu není
Nikdo lepší a není tu nikdo
Nemohla bych nic dělat.
Obrat,
Jasné oči, čas od času se rozpadám.
Obrat,
Jasné oči, čas od času se rozpadám.
A potřebuju Tě teď dnes v noci.
A potřebuju Tě víc, než kdy přetím.
A když mě jenom obejmeš,
Budeme se objímat navždy.
A budeme to dělat jen dobře.
Protože spolu nikdy nebudeme špatní.
Můžeme to spolu táhnout až do konce.
Tvá láska je jako stín na mě
Po celý čas.
Nevím, co dělat
A jsem vždycky ve stínu.
Žijeme v sudu se střelným prachem
A děláme jiskry.
Opravdu Tě potřebuju dneska v noci.
Navždy odstartujeme dnes v noci (2x).
Před časem jsem spadla do lásky.
Ale teď se akorát rozpadám.
Tady není nic, co bych mohla dělat.
Úplné zatmění srdce.
Před časem bylo v mém životě světlo.
Ale teď je tu jen láska v temnotě.
Nic nemůžu říct.
Úplné zatmění srdce.
