Tanec srdcí - 6. kapitola, část první

Před hotelem Orlando zaváhal, ale pak vystoupil s Eleanorou a požádal řidiče taxi, aby počkal.

„Snad se nebudete dívat, jak se převlékám?“ zaprotestovala Elena. „Myslím, že můžete klidně odjet. Vždyť vidíte... nikdo nás nesledoval.“

„Tím si právě vůbec nejsem jistý. Buďte opatrná... Eleno.“

„O´Carrolle, jestli víte, kdo nás sleduje, proč to neřeknete? Mám tušení, že mi něco tajíte,“ zastavila před vchodem do hotelu a otočila se nečekaně k Orlandovi.

Šel těsně za Eleanorou, málem do ní narazil. Uskočil v poslední chvíli do strany. Zachytil se zábradlí. Měl co dělat, aby nepřepadl do vody.

Elena se začala potutelně hihňat. Konečně malé zadostiučinění.

„Ale, ale... benátský dóže zamířil přímo do kanálu,“ smála se na nešťastně se tvářícího Orlanda. Stál a nevěděl, co má dělat.

Elena Volturiová ho přivedla do rozpaků. To se hned tak žádné ženě nepodaří. Sevřel železné zábradlí v dlani, a když ho konečně pustil, byly na něm vidět zřetelné otisky vtlačených prstů. Rychle se o zábradlí ledabyle opřel, ve snaze zakrýt stopy po své dlani. Snad si nikdo nevšiml, rozhlížel se pátravě po okolí.

„Neměl byste už jít?“ chtěla Elena konečně zmizet ve dveřích a připravit se na večerní setkání se strýci a otcem. Musela ještě vrátit masku do úschovny, vyrovnat účet a sbalit si pár drobností, které si v Benátkách koupila pro radost.

„Počkám na vás před hotelem, před sedmou?“ navrhla stále mlčícímu Orlandovi. Zadoufala, že ho tím konečně přiměje odejít.

Pomalu popošel k ní, jako by se bál, že mu uteče.

„Vrátím se sem hned, jakmile se převléknu, a budu na vás čekat, Eleno. I když... nejraději bych zůstal.“

„Myslím, že přeháníte. Vidíte...?“

Kromě projíždějícího vaporetta plného nadšených turistů, kteří Eleně zamávali a s úsměvem si ji vyfotili, nebyl v dohledu nikdo podezřelý.

Orlando vzdychl.

„Rozhodně budu klidný, až vás uvidím ve společnosti Ara a Markuse.“

„Ale neříkejte... budete klidný v jejich společnosti také vy?“ nedalo Eleně, aby si nerýpla. „A což teprve, až se dozví, jak jsme se my dva v Benátkách setkali!“ dodala ještě.

„Zabijou mě,“ zakroutil Orlando hlavou.

„Přesně tak, Orlando O´Carrolle, přesně tak. Ještě stále máte chuť mě na schůzku doprovodit?“

„Tak tedy... v sedm, Eleno,“ ignoroval její další uštěpačnou poznámku a pomalu odcházel k čekající lodi.

Ať si Elena myslí, co chce, nikdy neměl v úmyslu jí ublížit. Záleželo mu na ní, od první chvíle, kdy ji spatřil, mu na ní záleželo. I její únos na Leap naplánoval hlavně proto, aby byl s ní. Doufal, že snad časem získá Eleanořinu náklonnost? Po dobrém, či po zlém? Tolik se mýlil. Ona byla jiná, než všechny ženy, které dosud vzdychaly oddaně v jeho náruči.

Elena Volturiová mu rozhodně nehodlala darovat nic zadarmo. Dosud jednal pouze jako divoký uchvatitel, chladný stroj; dravec, toužící po nadřazenosti a moci nad ostatními. Mistrovsky své choutky dokázal skrýt za pomoci schopnosti kontrolovat svou mysl. Zpočátku měl v úmyslu si s Elenou pohrát, stejně jako s těmi druhými, ale stalo se, co neočekával.

Ve světě zvířat prý existuje tajemný psychický tanec mezi dravcem a jeho kořistí. Říká se, že když oběť vrhne určitý otrocký pohled a určitým způsobem se chvěje, což způsobuje vrásnění kůže kolem svalů, dává dravci najevo svou slabost a souhlasí se stát se jeho kořistí.

Avšak Elena Volturiová se ani v kritické situaci, kdy jí šlo o život, nebála, nechvěla, nežádala poníženě o slitování. Jane ani nikoho jiného. Postavila se mu neohroženě v Krvavé kapli na Leapu. Dokonce i odpoledne na náměstí Orlandovi zlobně vzdorovala a věřil, že... by se bránila, nehledíc na vlastní zranění, pokud by si dovolil ještě více. Neskonale ho přitahovala. Náhle si uvědomil, že je schopen opravdu velkých obětí, jen aby ji získal.

Půjde s Elenou na schůzku s Volturiovými. Ochrání ji, pokud jí bude hrozit nebezpečí. Už jednou nastavil svou kůži pro ni.

Pro ženu, kterou... miluje?

Orlando s úlekem nad poznánímm odhaleném ve svém nitru, naskočil do člunu a více se neohlédl. Nechtěl, aby si všimla. Určitě by si všimla. Kdyby jen mohla proniknout tak hluboko, aby uviděla to, co skrýval Orlando i sám před sebou.

Loď odrazila od mola.

Elena se ještě ve dveřích obrátila a zavolala: „To, co jste řekl na náměstí... Odkud to znáte?“

Její slova však zanikla v rachotu burácejícího motoru, který prudce vymrštil člun kupředu.

„Záhadný..... Orlando O´Carrolle,“ zašeptala za odjíždějícím mužem, který nedal jinak, než že ji přes veškeré nebezpečí, jež mu hrozilo, doprovodí na schůzku s jejími příbuznými a jeho... nepřáteli.

Za několik málo minut zastavilo vodní taxi před palácem, kde byl ubytovaný. Pro jistotu si člun pronajal na zbytek večera a zaplatil předem.

Taxikář spokojeně čekal v lodi. Mít jistý kšeft po celý zbytek dnešního dne – víc si nemohl přát. Dostal zaplaceno velmi slušně. Žena bude spokojená. A dokonce ji může zítra pozvat na večeři do jejich oblíbené pizzerie Casa Mia, stranou hlavních turistických cest. Sem chodí většinou místní lidé. Ceny jsou rozumné a Baltassare, majitel, je zábavný společník. Nejvíc se těšil na své oblíbené Limoncello.

Na svého zákazníka nemusel čekat dlouho. Orlando se spěšně převlékl. Masku uklidil zpět do skříně. Zamířil k obrovské lednici. Zde bylo připraveno rychlé občerstvení pro náhodné návštěvy. Vzal jednu plechovku, odlomil víko a zhluboka se napil. Krev nechutnala jako ta v Paimpontském lese, ale osvěžila. Lepší něco než nic. Na lov není dostatek času.

Taxikáře zatím potřebuje. Člun po zaplněných benátských kanálech řídit neumí. Proto musel vzít pro jednou zavděk krevní konzervou. V mrazáku jich ještě pár zbylo. Napadlo ho, nechat ji při odchodu v horním patře chladničky. Stihla rozmrznout. Znal některé upíry, kteří se takhle převážně živí... nechápal. Lov je přece ohromně vzrušující. Potkal dokonce i pár vegetariánů přežívajících na krvi zvířecí. Brrr. Otřásl se odporem.

Nedovedl si představit takový způsob života. Potřeboval sílu a tu mu mohla poskytnout jenom krev... lidská. Čerstvá. Vzpomněl na Elenu. Vždyť ona je také... vegetarián. Demetri mu vyprávěl, že už od dětství nepije lidskou krev. A dokonce na jistou dobu utekla z Volterry, protože ji strýcové nutili živit se jako oni.

Ach... ta žena ho přivede do záhuby. Ještě, aby se z něho stal vegetarián! Nazvala Orlanda přece vrahem. Je stejně vinen jako její otec a strýcové? Cožpak i je nenávidí? Anebo platí i u nesmrtelných, že je bližší košile než kabát?