Orlando načrtl svému příteli pár slov díků za zapůjčení domu a vyšel na malou zahradu před palácem. Ukryl klíč na smluvené místo pod mramorovou sochu. Nastoupil do taxi. Měl sice více než hodinu času, ale chtěl raději počkat na Elenu před jejím hotelem. Kanál Gaffaro byl ale přecpaný gondolami. Nakonec dorazili skoro v půl sedmé.
Orlando zůstal zatím sedět ve člunu a prohodil s Vitalianim, jak se mu řidič taxi představil, pár zdvořilých frází. Myšlenkami byl však úplně jinde. Jeho mysl zaměstnávala blížící se schůzka a... Elena. Souhlasil by snad s čímkoli, co Volturiovi navrhnou, jen aby mohl být s ní. Nevěřil sice jejich slibům, ale Arův hlas se zdál být tak naléhavý, že se rozhodl... jak se rozhodl. A Eleanora v tom sehrála dost podstatnou roli. Což si musel přiznat.
Hodinová ručička na lodním ukazateli minula sedmou o téměř dvacet minut. Eleanora stále nepřicházela. Orlando neklidně vyskočil na molo. Chvíli přecházel sem a tam. Pak nevydržel a vstoupil do hotelu. Požádal recepční, zda by zavolala ubytovanou mladou dámu, která přišla v masce Colombíny. Dívka ochotně vytočila číslo na domácím telefonu, ale sluchátko v pokoji nikdo nezvedal.
Orlando začal mít nepříjemné podezření. Dohodl se s ní, že se zajdou společně za signorou Colombínou podívat. Neprozradila jméno vážené návštěvnice, ale Orlando se představil jako její přítel a kdo ví... Třeba si signora Volterrei našla pro tento večer příjemný pánský doprovod, napadlo ji. Raději se tedy rozhodla sympatického muže doprovodit.
Dívka opakovaně zaklepala na dveře pokoje. Ticho. Orlando sáhl po klice a než mohla jeho průvodkyně zaprotestovat, otevřel a vešel. Nedočkavě přehlédl apartmá. Ihned vytušil, že něco není v pořádku. Nedal na sobě nic znát, ale srdce by se mu zastavilo, pokud by ještě tlouklo, když si všiml Benátské dýky položené na listu papíru se vzkazem na stole. Bleskově po něm sáhl a i s dýkou ukryl v dlani.
Recepční nesměle nakoukla Orlandovi přes rameno. Jeho pohyb byl tak rychlý, že si naštěstí ničeho nevšimla.
„Signorina asi odešla, aniž bych ji viděla.“
„Odešla a nezamkla pokoj?“ podivil se Orlando.
„Nemusí zamykat, je zde téměř doma. Důvěřujeme si,“ vysvětlila místní pravidla.
Orlando se ušklíbl. Nepoznal domov, kde by se dalo někomu důvěřovat. Každopádně musí hned odejít. To, co svíral v dlani, mu na klidu nepřidávalo. Poděkoval dívce a seběhl zpět do člunu. Gestem naznačil Vitalianovi, aby ještě posečkal. Chtěl si v klidu prohlédnout list i dýku. Po pár minutách měl jasno. Nemýlil se. Eleanora s ním na schůzku nepojede. Byla na cestě do Rumunska. Zoufale zaskučel a napřáhl dýku kamsi do prázdna před sebe.
Měl být s ní. Je to jeho chyba. Četl vzkaz.
Drahý příteli,
byl jsem nucen neprodleně opustit toto úžasné město. Donesla se mi totiž zpráva, že ho hodlají navštívit naši společní známí. Malinko ti ale zazlívám, že ses se mnou nepodělil o své sladké tajemství. Tentokrát se ti povedl opravdu kapitální úlovek. Půjčím si na pár dní tvou rybku s sebou. Určitě budeš vědět, kde ji hledat. A kdyby tě snad napadla nějaká hloupost, věř, že její tělo je přeci jenom o něco poddajnější než tvoje.
Vladimir
Vitaliano, čekající stále na další pokyny, se se zděšením v očích zadíval na dýku, o jejíž neblahé pověsti byl každý Benátčan dokonale informovaný.
Za vlády benátských dóžat měla Rada deseti, skládající se z dóžete, šesti zástupců parlamentu a tří soudců, svou tajnou policii. A tajná policie svou Benátskou dýku. Žádný zrádce či uprchlík si nemohl být nikdy a nikde na světě jist svým životem. V jeho stopách byla vyslána tajná policie s Benátskou dýkou, proslulým nástrojem pomsty.
V kovové rukojeti uchycena skleněná čepel, palec široká a ostrá jako břitva – Benátská dýka. Čepel vrazili oběti až po rukojeť do těla a vzápětí rukojeť odlomili. Pokožka se v mžiku sevřela nad místem vpichu, takže zvenčí bylo patrné jen drobné škrábnutí. Velmi těžko se tomuto způsobu vraždy dalo přijít na kloub. Pouze důkladná pitva mohla odhalit pravou příčinu úmrtí.
Orlando ukázal zaskočenému Vitalianovi, aby vyjel. Vsunul dýku ze strany do boty a zakryl ji nohavicí. Musel promyslet, co udělá. Pokud chce Elenu dostat zpět živou, a dýka byl vzkaz naprosto jasný, nezbude mu nic jiného, než vše Volturiům odhalit a spolupracovat s nimi. Vladimir bohužel zjistil Eleninu totožnost a zřejmě usoudil, že jejím únosem přiměje Orlanda k rychlejší spolupráci.
Že jí Orlando zachránil na Leapu život se už dávno všude rozkřiklo, ale že za ní pálí i po mnoha měsících útěku před Demetrim a gardou Vladimira překvapilo. A když dostal z Volterry echo, že se Aro rozjel do Benátek, neváhal ani vteřinu.
Ještě aby tak Orlanda zabili dřív, než jim prozradí tajemství přeměny malomocných! Prý se s ním chystají vyjednávat. To tak. Vladimir nemohl uvěřit, že by ta ženská, i když vážně moc pěkná, dokázala Orlanda takhle zblbnout. Byl kvůli ní dokonce ochotný vyjednávat s Volturiovými. Nu dobře. Tak teď vyjednávej.
Usoudil, že Orlando i Volturiovi budou chtít Elenu co nejdříve osvobodit. Pro tuhle svoji princeznu byli ochotni velkých obětí. A třeba bude možné jim ji nabídnout výměnou za Orlanda, pokud by se cukal. Alespoň ho Volturiovi hned nezabijí. Ona bude žít, Vladimir a Stefan budou znát své tajemství a Orlando jim nakonec bude vděčný, že mu zachránili krk. Vlastně... hlavu. A pak... ať si třeba jde. Ať si s ním Volturiovi dělají co budou chtít, honí ho po celé Evropě a možná ještě dál. Alespoň od nich odvede pozornost a budou moci v klidu realizovat svůj plán. Přeměnit malomocné a dotáhnout do konce to, co se bratrům O´Carrollům vymklo z rukou.
Vladimir seděl v letadle směřujícím do rumunských hor a po jeho pravici dřímající Eleanora Volturiová. Byla nečekaným útokem v hotelovém pokoji tak ochromena, že se nezmohla na žádný odpor. Navíc ji donutil vypít jakýsi podivný nápoj. Do krve ve sklenici muselo být něco přimícháno. Chutnala odporně a navíc způsobila Eleanoře celkovou slabost. Odevzdaně a bez protestu pak následovala svého únosce.
Než se nadála, vznášela se vysoko nad městem, kde tolik toužila nalézt rozptýlení a klid.
Linkin park - new divide
Vzpoměl jsem si na černá oblaka
Ty záblesky kolem mě
Vzpoměl jsem si na každý blesk
Jak se čas začal rozmazávat
Jak nečekaný znak toho,
Že mě můj úděl konečně dostihl
A neslyšel jsem nic jiného než tvůj hlas,
Že dostanu co zasloužím
Tak vysvětli mi to,
Dokaž, že jsem se pletl
Rozjasni mé vzpomínky
Nech je překonat
tu vzdálenost k tvým očím
Vysvětli mi,
Jak zaplnit tu díru,
Spojit ten prostor mezi námi
Ať je to dost k dosažení pravdy, která leží
Za tímhle novým odloučením
Okolo mě nebylo nic
Jen vzpomínky co zůstaly opuštěné
Nebylo kde se skrýt
A popel padal jako sníh
A země vystoupila
Mezi místo kde jsme stáli
A neslyšel jsem nic jiného než tvůj hlas
To že dostanu co zasloužím
Tak vysvětli mi to,
Dokaž, že jsem se pletl
Rozjasni mé vzpomínky
Nech je překonat
Tu vzdálenost k tvým očím
I přes naše nedávné odloučení
V každé ztrátě / v každé lži
V každé pravdě kterou popíráš
A každá výčitka / a každé sbohem
Byla chyba kterou jsme tak dobře skrývali
A neslyšel jsem nic jiného než tvůj hlas
To že dostanu co zasloužím
Tak vysvětli mi to
Dokaž, že jsem se pletl
Rozjasni mé vzpomínky
Nech je překonat
Tu vzdálenost k tvým očím
Vysvětli mi
Jak zaplnit tu díru
Spojit ten prostor mezi námi
Ať je to dost k dosažení pravdy, která leží
Za tímhle novým odloučením
Za tímhle novým odloučením
Za tímhle novým odloučením
