Tanec srdcí - 2. kapitola část druhá

Opřený o jeden z vysokých dolmenů na malé mýtině zatím odpočíval Orlando ve středu Paimpontského lesa poté, co několikrát prohledal široké okolí, a ujistil se, že není na blízku žádný z jeho pronásledovatelů.

Potřeboval si oddychnout a potřeboval se hlavně v klidu nasytit. Demetri s ostatními stopaři ho neúnavně hnali před sebou už dlouhou dobu a on jim úspěšně unikal, ale nyní byl unavený, a proto uvítal, že vzdali marný boj s jeho schopnostmi a zmizeli.

Bezpečně se před nimi ukryl ve zdejším magickém lese, jenž je v dnešní době už jenom zbytkem původní lesní oblasti, která kdysi pokrývala celý rozsáhlý region.

Nikdy nezapomněl, jak mu matka v dětství čítávala příběhy o králi Artušovi a jeho bájném meči Excaliburu, jež obdržel od jezerní víly Vivian.

Přehlédl pohledem hladinu jezera probleskující mezi listovím. Na druhém břehu se v jeho vodách hrdě vzhlížel hrad Paimpont.

Ve zdejších hvozdech se vyznal dokonale. Znal každou rokli, každý kámen. Po celá staletí sem utíkal před svým smutkem a ještě dříve od krutého strýce, jenž se stal poručníkem malých bratří O´Carrolů poté, co zavraždil jejich otce, svého bratra.

Matka, jediná lidská bytost, ke které kdy choval náklonnost, zemřela při porodu svého pátého dítěte, když bylo Orlandovi 12 let. Nikdy od té chvíle nepoznal teplo lidského citu, který zahřívá srdce. Teplo lásky.

Přemýšlel, kam půjde. Věděl, že se musí mít velmi na pozoru. Volturiovi s pronásledováním nepřestanou. Nedovolí mu beztrestně uniknout. Tím si byl jistý. Zůstane štvancem po celý svůj další život. Ta představa se mu ale vůbec nezamlouvala. A přitom stačilo tak málo.

Marně přemítal, kde selhal plán O´Carrollů na svržení Volturiů. Všechno přece dokonale promysleli. A pak... přispěchali na pomoc omylem unesené Renesmé Cullenovi a plán se zhroutil jako domeček z karet. S nimi opravdu nepočítali. Všichni tak statečně bojovali za její záchranu. Neuvěřitelné. V jeho vlastní rodině bojoval každý sám za sebe a za své zájmy. Bratrovražednými válkami jejich rod kdysi proslul. Nezbývalo mu tehdy nic jiného, než se přizpůsobit a... přežít.

Snad mohl v poslední chvíli před svým útěkem z prohrané bitvy s sebou odvléci Eleanoru jako rukojmí, ale jakási neznámá síla mu namísto toho zavelela nastavit své vlastní tělo Janině zlověstnému útoku.

Elena Volturiová byla prvním člověkem, kterému kdy Orlando zachránil život. Člověkem?

Ano... tolik voněla člověčinou. Tak silně cítil její pulzující krev, slyšel bijící srdce. Chtěl si k ní znovu přivonět, dotýkat se jí.... mít jí nablízku. Možná i něco víc?

Z dálky se lesem rozlehlo zapraskání větvičky. Zpozorněl. Ozvěna k němu od jezera zanesla šum lidských hlasů. Zavětřil. Uvědomil si, že má velký hlad. Hlad po krvi i... lovu. Dlouho neukojenou touhu po pořádném lovu. Na nic nečekal a vyrazil.

Eleanora, bezpečně dopravena ochotným pilotem malého letadla na nevelké letiště nedaleko Rennes, se již ničím nezdržovala a propátrávala, jak nejrychleji mohla, okolí města a okraj lesa. Na místě udaném Demetrim však nenašla po Orlandovi ani stopu. Pokračovala tedy hlouběji a hlouběji do středu lesního porostu. Cestou míjela úžasné kamenné domky a malé vesničky rozeseté v lesích.

Přímo v nitru Brocéliandského hvozdu, asi 40 km od Rennes, se nachází vesnice Paimpont s gotickým kostelem a opatstvím z 12. století, na níž Elena záhy natrefila. Nepřehlédla cestou ani Merlinův hrob, kde jej Vivian uvěznila v osmi magických neviditelných kruzích.

Smočila si ruce i tvář ve Fontaine de Jouvence – pramenu mládí; „Kdo ví,“ špitla si jen tak pro sebe, avšak i když ji zdejší nádherná scenérie zcela okouzlila, musela po několika hodinách marného hledání konstatovat, že po Orlandovi se pravděpodobně už slehla zem. Nenašla sebemenší stopu a necítila ani upírův pach.

Z dálky zahlédla jen několik turistů u Cesmínového jezera. Ukryta za vzrostlými duby počkala, až se dostatečně vzdálí a pak zklamaně vydechla.

Orlando O´Carrolle, jakou podivnou hru to se mnou hraješ? Celé týdny po sobě zanecháváš nepřehlédnutelné stopy a nyní... je všechny dokonale zahladíš. Kam máš namířeno teď? dumala a ani na okamžik by ji nenapadlo, že je z bezpečné vzdálenosti sledována svým dychtivým nepřítelem, umně se maskujícím pachem čerstvé lidské krve, jejíž stopa se ještě dala zachytit v koutku jeho rtů.

Nemohla vědět, že sotva se nasytil, měl Orlando v úmyslu pokračovat ve své cestě, avšak náhle jeho chřípí zachytilo pach ženy, na níž musel i proti své vůli neustále myslet. Jako rána z čistého nebe ho zasáhlo poznání, že se někde poblíž zdržuje Eleanora Volturiová.

Rozeznal by její vůni mezi všemi vůněmi světa. Nikdo mu nevoněl jako ona. Žádný pach ho tolik nikdy nepřitahoval. Povzbuzen vyhlídkou na setkání s touto záhadnou ženou mu netrvalo dlouho, aby ji našel a z povzdálí sledoval, jak se ho usilovně snaží vypátrat.

Nyní stála pod rozložitým dubem a sledovala skupinku lidí, kteří šli po cestičce vedoucí podél jezera. Vypadala zklamaně. Orlando tušil, co je toho příčinou. Dokonale po sobě zahladil všechny pachové i jiné stopy a sám byl nyní po úspěšném lovu načichlý člověčinou natolik, že potrvá ještě nějakou dobu, než by mohl být jiným upírem odhalen.

Není přece možné, aby ji, napůl lidskou bytost, Volturiovi vyslali po jeho stopě s nadějí na úspěch. Musí v tom být něco jiného, usoudil Orlando a tiše vyčkával na další Elenin krok.

Když se ujistila, že lidé jsou z doslechu, uvolnila se a rozhlédla po lese.

V houští se mihla silueta nějakého zvířete. Zbystřila. Orlando se také zadíval tím směrem. Ucítil intenzivní pach srny, který zaujal i Eleanoru. Té výzvě nedokázala neodolat.

Vrhla se do křoví za srnkou a začala ji pronásledovat. Stačil jediný skok a byla by si pochutnala na teplé zvířecí krvi, když tu náhle zakopla o ztrouchnivělý pařez zasypaný zlatým spadaným listím a popraškem čistého, bílého sněhu. Vletěla přímo po hlavě do malé rokliny, kterou srnka utíkající sotva pár metrů před ní bezpečně překonala a zmizela v lese.

Elena se nasupeně zvedla ze země a začala se oprašovat. Ujistila se, že není poblíž žádný náhodný divák. S úlevou sykla: „Už z toho začínám blbnout. Všichni O´Carrolové mi můžou být ukradení. Nejvyšší čas přehodit výhybku.“

Vyskočila z rokle a zamířila rozhodně ven z lesa.

Orlando krátkou chvíli zápolil s pokušením odhalit svou přítomnost, ulovit srnku a jako důkaz svých přátelských úmyslů ji položit Eleně k nohám, ale rychle tento nápad zavrhl. Bude zábavnější zůstat prozatím neodhalen a rozptýlit se po zběsilém honu na jeho osobu pro změnu sledováním Volturiovic krásky. Kdo ví, jaká příležitost se mu předestřela tímto neočekávaným setkáním.

Neváhal už ani vteřinu a opatrně se vydal za nic netušící Elenou.