Začalo mu svítat. Ten starý lišák mu nabízel Volturiovic korunní princeznu. Váženého člena rodu Volturiových. Doufal, že ho tím připoutá k jejich prastarému rodu pevně a navždy. A… nemýlil se. Jen bláhovec by odmítl ruku Eleanory Volturiové.
Bylo tu však stále, jedno velké ale.
„A Elena? Ví o tom? Nebo jste se usnesli za jejími zády?“ otočil se Orlando k Markovi.
„Vědí o tom všichni z rodiny, kromě... ní,“ poskytl Aro doplňující informaci. Dost podstatnou informaci.
„Měli jste v úmyslu jí to říct tady? Kdyby přišla?“
„Pravděpodobně ano,“ zatvářil se Aro tajemně.
„Myslím, že by s tím nikdy nesouhlasila,“ podotkl Markus tiše. Bylo na něm ale znát, že se byť s nevolí, přidal k většině.
„Vysvětlili bychom jí, že na tom záleží do značné míry naše další existence,“ namítl Aro.
„Má dcera je příliš hrdá, než aby přistoupila na takové paktování. Nebude jednoduché ji přesvědčit.“
„Je moudrá, Marku, přijme svůj díl odpovědnosti,“ zarazil Aro bratra.
„Jenže tady není, nic neví,“ připomněl Orlando.
„Osvoboď ji, přiveď do Volterry a tam se vše dozví, pokud si tedy s ní nehodláš raději promluvit ty sám,“ pronesl Aro posměvačným tónem. „Víš přece, kde ji hledat.“
„Ano, rád bych jí řekl sám, že ji miluji,“ nenechal se Orlando rozhodit černým humorem starého upíra.
Markus si soucitně Orlanda přeměřil.
„Zahráváš si s ohněm, O´Carrolle. K Eleně se sotva kdo přiblíží.“
„Nechci ji do ničeho nutit. Přeji si, aby mě také milovala. Důvěřovala.“
Markus pokrčil bezradně rameny.
„Nemožné, ale... dělej, co umíš.“
„Každý musíme přinést oběti. I nás stálo mnoho sebezapření rozhodnout se právě takto, O´Carrolle. Můžeme rozpitvávat staré rány a nebo se přizpůsobit nové realitě. Byť nám není po chuti. Ty ses kvůli Eleně odhalil a riskoval život. Ona bude muset konečně také pochopit, že jsme rodina! Pochopí, nebo odejde. Navždy!“ vstoupil do hovoru Caius s hrozivou výstrahou na adresu Markovy dcery. Zdálo se, že mluví vážně.
Markus bloudil očima po místnosti, ale neprotestoval. Věděl, že jeho láska k dceři tentokrát proti rozhodnutí většiny nic nezmůže. Pokud měli přežít, neodhaleni a silní, nebylo zbytí. Musí spojit své síly. Pak je nikdo „nezlomí“. Jen se v duchu hrozil, že si jeho hrdá, nezávislá a svobodomyslná dcera zvolí - druhou možnost.
Ve Volteře se po Elenině odjezdu za Orlandem O´Carrollem, který jim měsíce unikal, rozpoutala vášnivá, mnohahodinová debata ohledně toho, co se stalo. Ať rozebírali celou věc sebepodrobněji, vycházelo jediné možné řešení.
Dostihnout a zabít Orlanda se ukázalo takřka nemožné.
Byli už vyčerpaní a nazlobení a výsledky... vcelku žádné. Neměli ani ponětí, jak geniální je Orlando stopař. Velmi je zaskočil, ale hlavně překvapil. Dospěli k závěru, že mnohem moudřejší a především chytřejší, než ho sprovodit ze světa bude, učiní-li ho svým přítelem. Zavázat si schopného protivníka takovou nabídkou, kterou nebude moct odříct. Volba padla na Elenu, ke které jak zaregistrovali, pojal Orlando náklonnost.
Dobře si všimli, kterak Elenu uchránil před Janiným útokem; Jane samozřejmě také nezůstala bez potrestání. Usoudili, že v jeho sebeobětování musí něco být. Něco hlubšího, čeho by se dalo využít.
Elena se za Orlandem pustila se zarputilostí sobě vlastní. Volturiovi si od toho gesta nic moc neslibovali. Sami byli nakonec překvapeni jejich setkáním v Benátkách. Všechno jim tedy hrálo do karet. Konečně se na ně štěstí usmálo. A dnes Aro pochopil zbytek celého rébusu.
Elena Volturiům bezděky posloužila jako návnada. Vějička, na kterou se Orlando chytil. A dokonce... ji miluje. Přivede ji do Volterry a pak se uvidí. Volturiovi mu Elenu zaslíbí a bude na něm, jak si s jejich nepřístupnou chráněnkou poradí. Snad ho i Elena udrží ve Volteře na uzdě, po svém boku.
„Máme moře času,“ byla Arova poslední záhadná věta. Bratři Volturiovi se zvedli a s několika krátkými příkazy Demetrimu se rozloučili.
„Přiveď ji živou a v pořádku.“ Podal Markus Orlandovi ruku na rozloučenou a přidal se k bratrům.
Orlando seděl jako socha. Ještě dlouho se díval za třemi starými upíry, i když dávno zmizeli ve dveřích. Stále nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Demetri do něho musel dost hrubě dloubnout, aby ho přiměl k pozornosti.
„Slyšíš? Garda na nás čeká v Mestre. Znáš cestu? Kam ji odvedli?“
„Znám,“ odpověděl Orlando. „Pojedeme, nebo poběžíme?“
„Ptám se tě kam!“ rozčílil se Demetri. „Sakra, soustřeď se už! Čím dříve ji najdeš, tím dřív bude tvoje,“ snažil se navnadit Orlanda. „Ale jestli na ni nebudeš hodnej...,“ dodal varovně a naznačil Orlandův konec v případě, že se nebude chovat k jeho malé Elence s patřičnou úctou.
„Miluju ji. Nikdo jí nesmí ublížit. Pojďme!“ probral se konečně. „Odjeli do Karpat. Letěli. Pravděpodobně ...letadlem. Vladimir neřídí rád auto. Mají náskok.“
„Kdy tam budeme?“ zajímal se Demetri.
„Snad zítra ráno. Musíme ale běžet celou noc. Jste dost silní?“
„A ty?“
„Cestou se ještě najíme. Možná budeme muset bojovat.“
„Chápu.“
„Demetri, oni jsou tam doma. Dokonale znají každý strom, každé údolí. Musíme být opatrní.“
„Jasně. A cestou mi řekneš, jak jsi nás tak dlouho dokázal vodit za nos.“
„Právě protože jsem vás vodil místy, která bezpečně znám. To byla má největší výhoda.“
„Chci podrobnosti,“ nedal se odbýt Demetri.
„Dobře, poslouchej,“ pousmál se Orlando. Rozhodl se Demetrimu po cestě za gardou, čekající v nedalekém městě, prozradit něco málo ze svých schopností.
Lacuna coil - our truth
Hodiny tikají, zatímco zabíjím čas,
Všestranně spřádám.
Nemůžeš dělat nic jiného, než
To vzít zpátky.
Zlý společenství,
V tomhle zločinu.
Trhající z nejlepšího,
povýšeného úsměvu.
Zkoušíš zapomenout, (plýtváš mým časem)
Padáme přímo skrz.
Mlčky zapomínáš, (říkáš víc lží)
Pěstujeme naši pravdu.
Jdi dál a dráždi mě.
Hodiny tikají zatímco si zkracuji čas,
Nemůžeš to vzít zpátky?
Zastav věčnost.
Nech to volně běžet pryč.
Tichý plíživý,
kolem mé cesty.
Drsná cesta.
Ale cítíme to,
Jako by jsme létali.
Zkoušíš zapomenout, (plýtváš mým časem)
Padáme přímo skrz.
Mlčky zapomínáš, (říkáš víc lží)
Pěstujeme naši pravdu.
