The Legacy

Tato povídka nemá se Stmíváním vůbec nic společného. Napsala jsem ji už hodně dávno, kdy upírské příběhy ještě nebyly tak populární. S tématem upírů a nadpřirozena souvisí, tak doufám, že se vám bude líbit. :-)

1. kapitola - 1. část 

Sestupoval pomalu ze schodů. Zastavil se. Ještě jednou se podíval na předmět, který držel v ruce. Byla to malá dóza vyrobená ze zlata. Po obvodu měla vyryty znaky, kterými se zaháněli zlí duchové. Zamyšleně na ní hleděl. K jakému účelu ji někdo vyrobil? Co přesně znamenají ty znaky? V přítmí starého sklepa to vypadalo jako by dóza vyzařovala zvláštní tajemné světlo.

Prošel celým sklepem až k nejzadnější stěně. Stěna byla vytesána z hrubé skály, která se táhla pod celým domem. Jeho předkové nechali postavit tento dům již v roce 1759, kdy první člen jeho rodu přeplul oceán a usadil se zde, na nepohostinném ostrově poblíž pobřeží, v těsném sousedství dnešního velkoměsta - San Franciska. Kdykoliv přicházel k této zdi, zmocňovala se ho posvátná úcta. To, co bylo ukryto za touto stěnou, byla neuvěřitelná sbírka předmětů týkajících se okultismu a nadpřirozena, kterou zde nashromáždila jeho rodina a členové tajného spolku Odkaz za dobu jeho působení na Americkém kontinentě.

Přiložil pečetní prsten k senzoru na stěně. Laserový paprsek přejel kámen s nádherně vypracovaným písmenem „L“. Stěna před ním se pomalu pohnula a objevil se vchod do tajné místnosti.

Na ostrov padala mlha tolik typická pro tuto roční dobu. Poslední trajekt, zajišťující spojení s pevninou, pomalu vplouval do malého přístavu. Loď dokončila manévr a s tupým úderem přirazila k molu. Kapitán vytáhl můstek a upevnil ho k boku lodi. Rozvážně po něm přešel a začal pomáhat cestujícím na břeh. Nebylo jich mnoho. Vlastně jen tři, starší manželský pár a mladé děvče.

Manželé se pozdravili s kapitánem a odcházeli do tmy, která se vytrvale vkrádala na ostrov. Dívka si hodila na záda batoh a s viditelnou úlevou přijala nabízenou ruku kapitána. Z toho věčného houpání se jí dělalo zle. Kapitán, ač starší muž, se na ni se zájmem zahleděl. Mohlo jí být něco přes dvacet let. Byla menší postavy. Jemně tvarovaný obličej rámovaly kaštanové, vlnité vlasy. Krásně tvarované pomněnkově modré oči, schované za obroučkami jednoduchých brýlí, vyzařovaly smutek. Jemné rty, pod drobným nosíkem, se jistě uměly nádherně usmívat, ale teď byly vážné a smutné. Oblečena byla do tříčtvrteční sportovní bundy, modrých džínů a sportovních bot. Usmála se na něho a poděkovala. Přistihl se, že za ní hleděl, dokud nesplynula s tmou.

Kapka vody mu spadla na špičku nosu. Podíval se vzhůru. Tmavé bouřkové mraky se začaly stahovat k ostrovu. Ze ztemnělého nebe sjel blesk doprovázený ohlušujícím hromem. Rozpoutal se pořádný liják. Déšť bičoval dívce hlavu, až se jí vlasy lepily k hlavě.

Nechápala jak, ale najednou se ocitla před bránou do ztemnělé zahrady. Jediné světlo osvětlovalo mosaznou ceduli s nápisem „Nadace Luna - Dr. Derek Rayne“. Hned vedle cedule byl zvonek s průmyslovou kamerou.

Bylo vidět, že děvče chvíli váhá, ale přece jen se odhodlala a zazvonila. Červená kontrolka a rozsvítila a vzdálený hlas k ní promluvil: „Přejete si?“

Věděla, že její zjev nemůže budit důvěru. Zuby jí drkotaly zimou. Pokusila se usmát do kamery: „Chtěla bych mluvit s doktorem Raynem.“

„Koho mohu ohlásit?“ pokračoval hlas, který se jí nezdál tak nepřátelský.

„Jmenuji se,“ zajíkla se, „já jsem… já jsem jeho dcera, jmenuji se Sára Raynová.“

Hlas se na chvíli odmlčel. „Pojďte dál, prosím.“

Zámek u branky cvakl a ona se smíšenými pocity vešla do rozlehlé zahrady. Příjezdová cesta k domu byla lemována zahradním osvětlením. Ušla asi dvě stě metrů, když tu se před ní vynořil obrovský dům. Jeho viktoriánská architektura připomínala starou Anglii. Vzpomněla si na svou školu, kde strávila pět let, když studovala dějiny a umění. Dům byl osvícen tak, že dokonale dával vyniknout architektonickým detailům.

K nepřestávajícímu dešti se přidal nárazový vítr, který jí znepříjemňoval chůzi. Skoro to vypadalo, že si příroda nepřeje, aby do toho domu vkročila. Konečně došla ke dveřím, které se v zápětí otevřely, a v nich stál starý komorník, který jí byl již od pohledu velmi sympatický.

„Pojďte dál, slečno,“ vybídl ji.

Rychle vešla do haly a byla ráda, když ten hrozný nečas zanechala za dveřmi.

„Dobrý večer“, pozdravila, ale hlas se jí chvěl chladem, který vycházel z jejích promáčených svršků.

„Odložte si, já hned dojdu pro doktora Rayna,“ řekl a s povzbudivým úsměvem odešel.

Sundala si batoh i promáčenou bundu. Unaveně se svezla na sedačku, která ji neodolatelně lákala. Najednou na ní padla únava posledních dnů, které prožívala jako ve zlém snu. Obhájení diplomové práce, bouřlivý rozchod s jejím přítelem, tragická a náhlá smrt její matky, její pohřeb, za který vydala poslední peníze, cesta přes oceán do pro ni neznámé země, tři dny na rozbouřeném moři, doprovázené stálou nevolností. Z poslední vůle, kterou jí předal právník, se dozvěděla pravou totožnost svého otce, o kterém jí matka tvrdila, že zahynul ještě před jejím narozením. Matka ji žádala, aby za ním přišla a předala mu dopis, který uložila u právníka.

Teplo z krbu, ve kterém plápolal přátelský oheň, občasné zapraskání dřeva na ní působilo uklidňujícím dojmem, až upadla do hlubokého spánku. 

„Dereku,“ uslyšel za sebou.

„Ano, co si přejete, Georgi?“ otočil se ke komorníkovi.

„Máte tady návštěvu,“ řekl George rozpačitě.

„A můžete mi říct, o koho jde takhle navečer?“ řekl rozmrzele.

George, který zde pracoval ještě za života jeho otce, znal velmi dobře Derekovu povahu. Derek neměl rád, když ho někdo vyrušoval od práce a už vůbec ne, když byl v tajné místnosti. Derek nebyl zlý člověk, jen měl rád svou práci a nerad se vytrhoval ze svého vědeckého bádání. Jeho přísný výraz tváře vyzařoval velkou autoritu. Bylo mu 45 let. Byl vysoký, ale pod vahou let, chodil trochu shrbeně. Temně hnědé oči vévodily jeho obličeji, který byl pokryt vráskami. Posluchači na univerzitě v San Francisku měli rádi jeho poutavé podání látky z dávné historie.

Teď, tady ve sklepě ztratil něco ze své vážnosti. Stál tam uprostřed těch věcí jen v rozhalence, plátěných kalhotách a domácích papučích. V ruce stále držel maličkou dózu a pohrával si s ní ve velkých dlaních.

„Je tady Sára Raynová a ráda by s vámi mluvila,“ řekl komorník a sledoval jeho reakci.

„Kdo... že?“ zeptal se ještě jednou nevěřícně dr. Rayne.

„Prý, Sára Raynová a tvrdí, že je vaše dcera.“

Derekovi se rozčilením zachvěly ruce. Maličká dóza mu neposlušně proklouzla mezi prsty a s kovovým zařinčením upadla na kamennou podlahu. Její víčko, které se snažil předtím neúspěšně odstranit, se rozlétlo na tisíce malých střípků.

„Sakra,“ procedil mezi zuby. Sebral dózu ze země a postavil ji na polici. Uzavřel místnost a šel následován komorníkem do haly.

Ještě přede dveřmi požádal George, aby počkal venku. Měl v úmyslu si rázně promluvit s děvčetem, které na něho čekalo v hale. Byl zvyklý na ledacos, ale aby si někdo z něho dělal legraci takového stylu, tak na to nebyl zvědavý.

Byl sice jednou ženatý, ale to bylo ještě za jeho studií v Anglii a byla to jen studentská recese. Po prvním měsíci manželství se rozváděli. Najednou si nemohl vzpomenou ani jak se jmenovala jeho bývalá žena. Fakt je, že se nerozešli zrovna v nejlepším, ale to už je všechno tak dávno. A z těch několika známostí co měl, pokud mu bylo známo, se žádné dítě nenarodilo. Rázně vstoupil. Čekal drzý pohled pubertálního výrostka, ale to co uviděl, mu vzalo dech.

V koutě haly seděla dívka, její vzezření vypadalo dost uboze. Z bundy, pověšené na starožitném věšáku, kapala voda. Děvče mělo přitažená kolena k bradě a spalo. Mokré vlasy se jí zplihle přilepily ke spánkům.

Sedl si vedle ní. Teprve teď si všiml její tváře. Bolestně mu připomněla jeho bývalou ženu, nevybavil si její jméno, ale ta tvář jakoby před ním rázem vystoupila z minulosti. Vzpomínal, jak se jmenovala, ale to jméno mu vypadlo z paměti.

Dotkl se její ruky. „Sáro, probuďte se,“ řekl a překvapil ho jeho vlastní mírný hlas.

Nikdy se necítil tak nesvůj. Sára otevřela oči. Zůstali na sebe hledět až trapně dlouho. Oběma jim probíhalo hlavami tisíce myšlenek.

„Vy jste doktor Derek Rayn?“ zeptala se ho a probodla ho až nesnesitelně modrým pohledem.

Derek si vzpomněl, ty oči, takové oči měla jeho matka. Pamatoval si je z dětství. Miloval pohádky a svou matku si představoval jako nejkrásnější princeznu s těma nejmodřejšíma očima.

„Ano, já jsem Derek Rayne. A vy jste kdo?“ řekl a jeho hlas zněl velmi přátelsky.

„Asi bych vám to měla vysvětlit. Jmenuji se Sára Raynová. Moje matka se jmenovala Helena-Maria Raynová, dříve Jonesová. Studovali jste prý spolu v Oxfordu před dvaadvaceti lety.“

Najednou se mu rozjasnilo. Ano Helena-Marie. Sára byla jejím přesným obrazem, až na tu barvu očí. Pamatoval si, že Helena-Marie měla zelené oči. Taky si pamatoval, že tenkrát, hned po tom uspěchaném rozvodu, musel odjet narychlo z Britanie kvůli svému otci a Odkazu. A už se tam nikdy nevrátil.

Teď se zlobil na sebe, na ní. Čekala se mnou dítě a ani mi to nenapsala. Ano, byla příliš hrdá - ach ty Angličanky! Ale nebyla to jen její vina. Samotného ho ani nenapadlo se ozvat. Cítil, jak se ho zmocňuje obrovská radost. Moje dcera. Najednou nevěděl, co má říct.

„Ano, vzpomínám si na ní velmi dobře. Bydlela tenkrát v Yorkshiru.“

Sára ho přerušila: „víte, moje maminka (všiml si toho oslovení) minulý měsíc zemřela.“

„To je mi moc líto.“

Dívala se na něj neprostupným pohledem, nevěděl co si má o ní myslet.

„Když jsem byla ještě malá, tak mi říkala, že můj otec zahynul, ale když jsem minulý měsíc vyřizovala její pozůstalost, tak mi právník předal dva dopisy. Jeden pro mě a jeden pro vás s vaší adresou.“ Podávala mu ho.

Přijal ho, ale ruka se mu chvěla.

„V mém dopise se mi omlouvala, že mi celé roky lhala. Ale nechtěla, abych cítila zášť vůči vám nebo jí. A taky mě žádala, abych vás vyhledala a předala vám ten druhý dopis.“

Díval se na ní, neschopen slova.

„Tady,“ podávala mu ještě jednu listinu, „je můj rodný a křestní list. Abyste mi věřil, že vám nelžu.“

„Ale já ho nepotřebuji, Sáro. Ty jsi moje dcera. Máš to napsáno ve tváři. Máš oči mé matky. A rysy tváře jako Helena-Marie,“ vylétlo mu přímo od srdce.

„Teď mi dovol, abych si přečetl ten dopis. Určitě jsi unavená z dlouhé cesty.“

Přešel halu a zavolal George.

„Georgi, zaveďte Sáru do...,“ chviličku přemýšlel, „do modrého pokoje a buďte jí plně k službám.“

„Ano, pane.“ George se na ní povzbudivě usmál. „Pojďte za mnou, slečno.“

„Nechci vám být na obtíž. Seženu si nějaké ubytování v hostinci,“ pokoušela se odporovat, ale myšlenka na teplou vodu a suchou postel jí velmi lákala.

Derek se na ni úkosem podíval: „ani nápad, já jsem teď tvoje rodina,“ vychutnával si význam slov, „a tady máš ode dneška svůj domov.“

Sára si ho změřila zkoumavým pohledem.

„Děkuji vám, doktore,“ usmála se na něj, až mu zatrnulo.

Budu si muset na ten pocit zvyknout, pomyslel si a šel do své pracovny. Přistihl se, že si píská.