The Legacy - 8. kapitola 1. část

Letadlo rolovalo k hangáru, kde Nick roztáčel rotor helikoptéry. Zastavilo se, ale jeho turbíny stále běžely. Helikoptéra vytvářela nepříjemný vítr. Oba stroje vydávaly takový hluk, že bylo stěží rozumět vlastnímu slovu.

Nick jim šel naproti.

„Ahoj, Nicku,“ snažila se Rachel překřičet rámus.

Přečetla si otázku v jeho tváři. „Nevím, jestli to zvládneme, ale musíme se alespoň pokusit.“

Kapitán s Derekem opatrně vynášeli nosítka se Sárou ven. Nick vystřídal kapitána u Sářiny hlavy. Nemohl uvěřit svým očím. Pod letištním osvětlením vypadala spíš jako jeden z exponátů  muzea voskových figurín madame Tussaud.

Nastoupili do helikoptéry, která se lehce zvedla a letěla do zapadajícího slunce.

Derek držel Sáru za chladnoucí ruku, uzavřen jakoby sám v sobě. Rachel ani Nick si ho nedovolili vyrušovat. Moc dobře Dereka chápali. Znali Sáru sice krátce, ale patří k nim a oni za ní budou bojovat.

Alex s Georgem je vyhlíželi na terase. Helikoptéra se vynořila zpoza domu a jemně dosedla na upravený trávník, prokvetlý usychající podzimní trávou.

„Dobrý večer, doktore Rayne,“ otvíral před ním a Nickem dveře do domu.

„Dobrý, Georgi,“ odpověděl Derek nezúčastněně.

„Kam jí chceš dát, Dereku?“ ptal se Nick.

„Možná do laboratoře,“ odvětil zamyšleně.

„Promiňte, pane,“ ozval se George, „dovolil jsem si pro slečnu Sáru připravit modrý pokoj.“

Derek se nepatrně usmál: „Asi máte pravdu, Georgi, ten bude nejlepší.“

„Co jste zjistili?“ ptal se Derek, když se všichni konečně sešli v laboratoři.

„Bohužel, nic podstatného,“ začala Alex. „Jen je zde zmínka o případu z roku 1596. Ale...nic moc.“

Derek si prohlížel zprávu z internetu.

„Myslím, že tohle by nám mohlo pomoc trochu víc,“ položil na desku stolu rozpadající se rukopis.

Všichni na Dereka zvědavě pohlédli.

„Originál rukopisu, který obsahuje tuto zprávu,“ vysvětlil okolostojícím vzápětí.

„Jak se ti povedlo ho získat?“ vydechla úžasem Alex. „Z Bukurešťského domu nám psali, že je od roku 1725 ztracený.“

„U Sáry doma,“ odpověděl Derek. „Alex, chtěl bych kompletní překlad všeho podstatného, co možná nejdřív,“ podával jí rukopis.

„Nicku, prostuduj její práci, zda se z ní dá něco použít. Rachel,“ otočil se, „běž, prosím tě, za Kate. Už vím, jak jsem byl sobecký, když jsem chtěl, abys jela se mnou.“

„Ale, Dereku,“ snažila se Rachel odporovat, „možná mě budeš ještě potřebovat?“

„Rachel, prosím,“ byla to prosba i příkaz zároveň.

Derek spustil ruku s pečetním prstenem od senzoru. Dveře tajné místnosti se pomalu odsouvaly stranou. Rozsvítil jedinou žárovku uchycenou na háku u stropu. Přejel pátravým pohledem police s množstvím nejrůznějších předmětů. Jeho pohled se zastavil na malé, zastrčené dóze, kterou uchopil do ruky. Vypadala tak nevinně.

Hodiny ukazovaly 11.45, když se za ním dveře s těžkým zaklapnutím zavřely.

Laserový paprsek zaměřil Derekovu oční sítnici. Prošel hologramem do laboratoře. Alex zrovna přepisovala jednotlivé stati starého rukopisu do počítače.

Zvedla hlavu: „Přišel jsi na něco, Dereku?“

„Myslím, že budeme muset použít tuhle dózu,“ postavil jí na stůl. „Našla jsi něco podstatného, Alex?“

„Ano,“ řekla rozpačitě, „ale je to dost zlé.“

„Můžeš to shrnout?“ požádal ji.

Alex se moc nechtělo.

„Alex...,“ podíval se na ní Derek povzbudivě, „já vím, že nejde o nic pěkného, ale začni, .... prosím.“

Vešel Nick.

„Otec Antonín tu uvádí všeobecné rady jak zničit upíra. V lepším případě se ho pomocí dřevěného kůlu vraženého do srdce podaří zničit nebo alespoň paralyzovat na dobu nezbytně nutnou k provedení protivampýřích opatření.“

Četla pomalu jednotlivé poznámky: „Mimo jiné to jsou ústa vyplněná kamením a hlínou, useknuté či ukroucené lebky. Jako pojištění, že se už nevrátí mezi živé, je třeba přibít kovovými hřeby postižené tělo k dřevěné desce s tváří obrácenou k zemi…“

Zmlkla.

Derek byl bledý jako stěna.

„Dereku,“ oslovil ho Nick, „jsi v pořádku?“

„Ano...,“ Derek se na Nicka podíval jako by očekával spásnou zprávu. „A co máš ty?“

Nick otevřel poznámkový blok: „Sára uvádí ve své práci ještě další opatření, z pozdější doby. Jedna z možností je prostřelit srdce stříbrnou kulkou. Nejlépe posvěcenou nebo odlitou z krucifixu. Dále nastiňuje jakýsi obřad likvidace upíra,“ podíval se Derekovi zpříma do očí, „ale... oběť umírá s ním.“

Derek sklonil hlavu a jeho pohled padl na dózu, kterou postavil na stůl. Stála před nimi jako výsměch jejich bezmocnosti. Měl chuť jí vzít a mrštit s ní o zeď.