The Legacy - 5. kapitola 1. část

„Prosím vás, můžete mi říct, kde leží Sára Raynová?“ ptal se nervózně doktor Rayne sestry u recepce na oddělení jednotky intenzivní péče.

Sestra k němu zvedla unavené oči, měla za sebou dvanáct hodin v  nepřetržitém provozu a dalších dvanáct ji ještě čekalo. „A vy jste kdo?“ zeptala se bez zájmu.

Rachel mu položila ruku na rameno, jako by mu chtěla dodat klidu, aby nevybuchl. Na letišti Heathrow přistáli sotva před třiceti minutami. Nehledě na časový posun a únavu z dlouhé cesty trvající více než šestnáct hodin.

Derek pochopil její gesto a snažil se mluvit klidným hlasem bez emocí, které jím uvnitř lomcovaly: „Jsem Derek Rayne. Sářin otec.“

Sestra se na něj zkoumavě podívala. „Promiňte, ale doktor Green zakázal jakékoliv návštěvy u slečny Raynové. Nevěděla jsem, kdo jste. Posaďte se zde, prosím. Hned zavolám doktora Greena,“ vyloudila na tváři omluvný úsměv.

Sedli si.

„Co o tom soudíš, Rachel?“ ptal se jí Derek.

„Nevím, dělají takové tajnosti. Ale nemysli hned na nejhorší, Dereku,“ snažila se, aby její hlas zněl povzbudivě, ale viděla, že nemá šanci.

Derek bloudil očima po nemocničních zdech, až se jeho pohled zastavil na hodinách nad recepcí. Ukazovaly tři čtvrtě na čtyři odpoledne.

Zpoza rohu dlouhé chodby se vynořila vysoká postava doktora Greena. „Dobrý večer,“ pozdravil , „vy jste zajisté doktor Rayne. A.... paní Raynová?“ usmál se na Rachel.

„Ano, jsem Derek Rayne a rodinná přítelkyně doktorka Korigannová,“ představil je Derek.

„Takže my jsme vlastně kolegové,“ prohodil Green nedbale.

„Mohl bych konečně vidět svou dceru, doktore?“ přerušil ho Derek podrážděně.

„Ale zajisté, pojďte za mnou, prosím.“

Kráčeli zpět chodbou, kterou před chvíli přišel, k posledním dveřím na konci dlouhé chodby. Derek chtěl vstoupit, ale Green mu zastoupil cestu.

„Měl bych vás upozornit, že na Sáru není hezký pohled,“ řekl mírně.

Derek zpražil doktora vzteklým pohledem. Věčné oddalování setkání s vlastním dítětem ho vyvádělo z  obvyklé chladnokrevnosti. Green vytáhl klíče a odemkl dveře.

„Vy ji držíte pod zámkem?“ vybuchl Derek.

„Můžete nám to vysvětlit?“ vložila se do celé situace udiveně Rachel.

„Až uvnitř,“ řekl obezřetně Green. „Pochopte je ohrožena pověst této nemocnice,“ snažil se vysvětlovat, ale zbytečně.

Otevřel dveře a vpustil je dál. Rychle zavřel, aby snad náhodně procházející pacient nic nezahlédl.

Ocitli se v zšeřelé místnosti. Žaluzie na oknech byly zataženy. Tenká špička EEG zaznamenávalo činnost Sářina mozku na grafický papír. Jediný monitor blikal zelenou čarou znázorňující údery srdce doprovázející typickým pípnutím. Alarm, jenž hlídá vybočení funkce srdce z normálu, byl zablokován.

Rachel si hned všimla, že tep je velmi zpomalený. Sára ležela na nemocničním lůžku ve strnulé pozici. Deku přitaženou až po bradu. Obličej téměř průhledný. Propadlé, vyhublé tváře korespondovaly se zapadlýma očima schovanýma za chvějícími se víčky.

Derek byl v šoku. Nedokázal si srovnat tu nádherně živou, žertující dívku s  „bytostí“, která ležela před jeho očima.

Přistoupil k  lůžku. Lehce přejel prsty po její tváři. Zamrazilo ho. Pokožka byla vlhká a studená. Otočil se bezradně k doktoru Greenovi s nevyslovenou otázkou v očích.

Cítil, že se o něho pokouší mdloba.

Rachel nevěřícně zírala na ležící postavu. Nedokázala si v hlavě srovnat, že ležící dívka je ta samá, kterou jí před pár dny představil Derek v San Francisku.

„Posaďte se ,“ nabídl jim doktor židle.

Sám si nemohl zvyknout na ten otřesný pohled. Přisunul k nim svou židli. „Nebudu vám nic zastírat. Máte právo znát pravdu. Konec konců tady doktorka Korigannová je také lékařka.“

„Včera po osmé hodině ráno volala paní Newmannová, Sářina bytná, na tísňovou linku, že slečna Raynová je v bezvědomí. Jel tam doktor Williers se svým asistentem,“ vyprávěl trpělivým hlasem.

Oba ho napjatě poslouchali.

„Když dorazili, našli ji na zemi uprostřed pokoje. Byl to prý příšerný pohled. Ležela na podlaze v křeči s košilí rozervanou na cáry.“

„On jí někdo znásilnil?“ skočil mu prudce do řeči Derek.

„Ne, doktore Rayne,“ snažil se odpovědět klidně doktor Green. Chápal jeho pohnutí, ale stálé výbuchy hněvu mu nebyly příjemné.

„Dereku,...prosím tě,“ vzala ho Rachel za ruku. „Mluvte dál, prosím,“ vybídla doktora Rachel.

„Tělesná teplota klesla vaší dceři na třicet stupňů Celsia. Puls velmi zeslábl. Její zornice reagovaly na světlo jen nepatrně. Po rychlém převozu k nám, jsme ji napojili na řízené dýchání, avšak přesto odcházela. Nechali jsme tedy Sáru dýchat samotnou a vidíte,“ ukázal na monitor za Sářinou hlavou, „ srdeční činnost je stále velmi slabá. Tělesná teplota pomalu, ale stále klesá. Každý „normální“ člověk by již nežil. Nemáme pro tento stav žádné rozumné vysvětlení,“ pronesl zamyšleně doktor.

„A váš názor?“ zeptala se ho Rachel.

Vše, co zde právě slyšela, znělo jako hloupý vtip podobný těm, které si ještě coby medici říkali na lékařské fakultě. Ale před nimi nestál žádný medik, nýbrž lékař uznávané nemocnice.

Derek se zamyšleně zadíval na Sářin profil. Jen sotva postřehnutelné chvění víček a pravidelné pípání vydávalo svědectví, že stále žije.

„Já nevím. Za celou svou kariéru jsem se s něčím takovým ještě nesetkal,“ odpověděl rychle Green a zabodl uhrančivý pohled do Racheliných očí. „Nicméně, největší překvapení na nás ještě čekalo. Včera, vlastně dnes, těsně po půlnoci začal přístroj zaznamenávat zvýšenou srdeční činnost. Sestra to šla zkontrolovat, ale nenašla pacientku na lůžku. Sára měla pravděpodobně záchvat a sestru pokoušející se dostat ji zpět na lůžko napadla. Přivázali jsme ji raději k lůžku.“

Derek k němu rozhořčeně otočil obličej. „Přivázali?“ snažil se mluvit neutrálně, ale Rachel cítila v jeho hlase potlačovanou zlost.

„Ano, museli jsme ji zklidnit. Bál jsem se použít jakékoliv barbituráty s ohledem na slabé srdce. Tento stav trval až do tří do rána,“ zvedl se a pokynul jim, aby ho následovali.