The Legacy - 4. kapitola 1. část

Sára si vyzvedla zavazadla z karuselu. Prošla příletovou halou. Venku mávla na taxík. Řidič jí pomohl úslužně do auta.

„Kam to bude, slečno?“ otázal se přes sklo, které odděluje řidiče od jeho zákazníků.

„Ainslie street 63, prosím,“ řekla unaveně Sára.

Cítila, že jí opouštějí poslední síly. Nechápala co se s ní děje. Od té doby, co pronesla zaklínadlo ze zlaté dózy, dělo se s ní něco podivného. Když se ráno, po té zvláštní události probudila, její postel byla celá zkrvavená. Z noci si nepamatovala vůbec nic. Zpanikařila. Myslela si, že krev na její tváři je znamením něčeho hodně špatného. Doslova utekla z Derekova domu.

Teď se bez zájmu dívala z okénka na silný londýnský provoz. Londýn se pomalu začal utápět v soumraku. Z Temže se zdvihala pověstná londýnská mlha.

„Jsme tady, slečno,“ otočil se na ní řidič.

Sára vystoupila. Podala mu peníze. Řidič poděkoval a odjel do přicházející tmy, která nesmlouvavě začala zahalovat široké okolí.

Sára stála před řadou typických domů z minulého století. Tady v penzionu paní Newmannové, měla pronajatý pokoj. Odemkla si dveře a vešla do společné haly.

Za studií zde bydlela její kamarádka, která jí pokoj přenechala. Paní Newmannová byla typická anglická dáma, která ctí stará společenská pravidla. Její čaje o páté byly vyhlášeny po celé ulici. Sára jí navštěvovala ráda, ale dnes prošla kolem jejího bytu bez povšimnutí.

Vešla do svého pokoje. Žlutý kanárek v kleci jí vítal pronikavým křikem. Hromádka pošty na jejím psacím stole svědčila o pečlivé ruce paní domácí. Pokoj byl bezvadně naklizený jako by očekával návštěvu samotné královny. Sára odešla do koupelny. Pustila si studenou vodu a opláchla si obličej. Bledý obličej, který se na ní díval ze zrcadla, nemohla skoro poznat. Vypadala dost přepadle. Zapadlé, unavené oči byla podmalovány tmavými kruhy.

„Ty máš ale ránu,“ pomyslela si. Po šestnácti hodinách v letadle se nebylo ani čemu divit. Pokoj zaplnila tma. Lehla si na postel, tak jak byla a usnula hlubokým, neklidným spánkem.

Hodiny na věži blízkého kostela odbíjely půlnoc.

Sára prudce otevřela oči, které rudě žhnuly do tmy. Zvedla se a vykradla se potichu do noci. Mrholilo. Toulala se bezcílně pustými ulicemi staré zástavby.

Hluché, mlhavé ticho rozřízlo kvílení pneumatik. Malé sportovní auto se vyřítilo zpoza rohu. Řidič nezvládl pravotočivou zatáčku. Odstředivá síla ho vynesla na chodník, kde zastavil o sloup elektrického vedení.

Sotva stačila uskočit stranou před letícím tělem řidiče, které prorazilo přední sklo a dopadlo pár kroků od ní.

Sára se otočila a prchala od místa nehody. Přepadl jí panický strach, sama nevěděla z čeho. Stála ve stínu výklenku nějakého domu, když jí míjelo policejní auto s modrým rozsvíceným majáčkem. Auto zmizelo za rohem domu, u kterého stála.

Dostala se ke starým dokům. Všimla si tmavé, lepkavé skvrny, která jí pokrývala hřbet pravé ruky. Zastavila pod lampou uličního osvětlení. Byla to krev. Ani si nevšimla, že z mrtvého těla řidiče vystříkla krev, která jí umazala ruku. Krev.

„Ne, už zase, ne,“ zaprosila šeptem sama sebe.

Neodbytná touha ochutnat zasychající krev na její ruce jí zcela ovládla. Olízla si labužnicky hřbet ruky.

„Ale, ale. Copak tady pohledáváš tak sama, kočičko?“ ozval se za ní neznámý hlas.

Prudce otočila a změřila si neznámého pátravým pohledem. Neznámý byl špinavý, zarostlý tulák neurčitého věku. Červený nos svědčil o nadměrné konzumaci alkoholu.

Zmocnilo se jí vzrušení. Usmála se na něj svůdným úsměvem.

„Ale do toho ti nic není, panáčku,“ odpověděla škádlivě.

Tulák si vyložil její úsměv po svém. „Nechtěla bys, si tak trochu zalaškovat, holubičko?“ zeptal se jí nakřáplým hlasem.

Sára slastně přivřela oči. „Máš tady poblíž nějaké hnízdečko, miláčku?“ zeptala se nedočkavě.

„Pojď se mnou, kočičko,“ vzal jí kolem ramen a majetnicky ji odváděl do temné postranní uličky.

Zmizeli v temnotě. Vřískání mrouskajících koček na chvíli přehlušil srdceryvný výkřik...

Sáru probudil zvonek domovních dveří. Paní Newmannová s někým mluvila mezi dveřmi. Sára se cítila báječně odpočatě. Vstala z postele a šla si do koupelny dát sprchu. Zpívala si a rozvážně svlékala oblečení. Otočila se k umyvadlu pro kartáček na zuby…

Vykřikla a vyděšeně couvla. Odraz jejího obličeje v zrcadle vypadal hrozivě. Oči jí živě svítily ze svěží tváře, její rty byly naběhlé a sytě purpurové. Kolem úst bylo množství zaschlé krve. Sledovala její červenohnědou stopu. Zaschlá stružka se ztrácela za lemem košilky, na které vytvářela hnědé mapy.

Pustila naplno sprchu a zuřivě smývala krev ze svého těla. Měla jí všude. Její nehty byly zčernalé sraženou krví. Drhla si kůži kartáčem, až ji na několika místech prodřela do krve. Voda na dně sprchového kouta se zbarvila do růžova.

 „Sáro, holčičko, jste tady?“ klepala na dveře paní Newmannová. Uslyšela šramot klíče v zámku.

Sára jí pootevřela škvíru ve dveřích. Snažila se vypadat normálně.

„Dobré ráno, paní Newmannová,“ pozdravila ji.

„Kdy jste přijela? Neslyšela jsem vás,“ ptala se zvědavě paní domácí.

„Pozdě večer, nechtěla jsem vás rušit,“ omlouvala se Sára.

„Nechcete se odpoledne stavit na čaj, Sáro,“ zvala jí paní Newmannová srdečně.

„Ano, ráda,“ přijala pozvání a zavřela dveře.

Domácí stála překvapeně před zavřenými dveřmi. Sára bývala obyčejně velmi povídavá, zdvořilá dívka. Asi je to únava z té cesty, pomyslela si a pomalu odcházela do svého bytu.

Sára seděla na kraji postele a snažila si srovnat v hlavě poslední události.

„Kdy to začalo?“ mumlala potichu. „Ta malá, prokletá dóza, pak ta rozbitá okna.“

Únava,...únava, to bylo to jediné, co si pamatovala z předchozí noci.

Ráno zkrvavené polštáře. Zmocnila se jí panika. „Tady nezůstanu ani minutu,“ mumlala a začala bez rozmyslu strkat věci do batohu. Utíkala do haly. Nick tam ležel na zemi. Byl mrtvý? Uvědomila si, že se ani nepřesvědčila, jestli mu může nějak pomoci. Nahlédla do kuchyně. Takový nepořádek v životě neviděla. Taková spoušť. Otočila se a zbaběle utekla z toho prokletého domu. Měla stále pocit, že za to všechno může ona sama.