The Legacy - 3. kapitola 1. část

Sára vešla do jídelny. Naskytl se jí docela zvláštní pohled. Všichni přítomní seděli zabaleni v dekách. Oheň z velkého krbu vrhal stíny malých svíjejících se hádků, podle toho jak vyšlehávaly jednotlivé plameny. Zavřená okna chránily okenice. Venku zuřila bouře.

Celé odpoledne pomáhali uklízet střepy z rozbitých oken. Rachel s malou Kate se sem přes rozbouřené moře nedostaly. Sára chtěla odjet už odpoledne, ale trajekt z pevniny nedorazil.

Večeře pořádaná na rozloučenou probíhala v tíživém tichu. Nikomu se nechtělo mluvit. Všichni byli otřeseni vývojem poledních událostí. Domem hvízdala meluzína, jak si vítr razil cestu přes zavřené okenice.

Po večeři se všichni přesunuli do obývacího pokoje. Derek přítomným nabídl koňak. Alex ani Nick neodmítli, Sára si nevzala. Seděli v pokoji a najednou si neměli co říct.

Sára se chovala celé odpoledne zvláštně. Ona, která od svého příjezdu vždy svou přítomností naplňovala dům, byla najednou celá vyměněná. Vlastně, už hodnou chvíli sama nepromluvila, a pokud na ní někdo hovořil, jen se na něj dlouze zadívala a neodpovídala. Nakonec odešla do svého pokoje a objevila se až u večeře.

„Je ti něco, Sáro?“ ptal se jí ustaraně Derek.

Bylo na něm vidět, že ho zmáhá únava z celého dne. Sára nereagovala. Seděla strnule v křesle a zírala stále do jednoho místa.

„Sáro,“ přistoupil k ní Nick, „co se děje?“ Dotkl se její ruky. Připomínala kus ledu.

Otočila k němu pomalu obličej s nepřítomným výrazem. Chvění jí probíhalo celým tělem.

„Ne, nic mi není... Promiňte.“ Zvedla se a rychle odcházela ven.

Alex odložila skleničku s koňakem a šla za Sárou. Zaklepala na dveře jejího pokoje. Nikdo se neozýval. Zaťukala tedy ještě jednou.

„Sáro, co je vám?“

„Nic mi není. Dejte mi už všichni konečně pokoj, proboha živého!“ křičela zlostně Sára přes zavřené dveře.

„Tak tedy.... promiň!“ zavrčela Alex a nasupeně odcházela zpět do obýváku.

„Je s ní něco vážného?“ ptal se Derek.

„Nevím, nechce s nikým komunikovat,“ odpověděla podrážděně Alex.

Nick se vložil do hovoru: „Možná na ní dolehl zítřejší odjezd.“

„Ale vždyť jsem jí říkal, že má zůstat... Půjdu za ní,“ zvedl se, teď už také nasupený Derek.

„Myslím si, že potřebuje být sama, Dereku,“ zastavila ho Alex.

„Asi máš pravdu,“ připustil Derek.

„Možná bude nejlepší, když půjdeme všichni spát,“ řekl smířlivě Nick. „Dnes byl příliš rušný den.“

Snad na důkaz jeho slov zafoukal silný vítr a rozrazil velkou okenici.

Derek šel ke svému pokoji. Celý dům, tak důvěrně známý, se mu najednou zdál ponurý a nepřátelský.

Bouře venku náhle zázračně ustala. Nebe se vyčistilo a objevily se miliony hvězd. Zpoza mraku vykoukl měsíc.

Sára stála u otevřeného okna a dívala se do jeho mdlé záře, jako by ho viděla prvně v životě. Otočila klíčem v zámku. Došla k posteli a sedla si na ni. Celý pokoj se jí zdál tak strašně cizí. Nástěnné hodiny ukrajovaly čas s odpornou pravidelností: tik,..ťak,..tik,..ťak.

Ručičky ukazovaly půl dvanácté. Sáře připadalo, že neovládá své tělo. Obrovské zrcadlo vrhalo odraz nepřirozeně velkého měsíce na dveře pokoje. Seděla tam a dívala se na tu zvláštní hru světla.

Stojací hodiny dole v hale odbíjely půlnoc. Dům byl tichý o temný. Ze zahrady zaznělo táhlé zahoukání sovy.

Sára vyšla na chodbu. Prošla kolem Derekova pokoje. Skulinou pod jeho dveřmi prosvítalo světlo. Zastavila se. Položila ruku na kliku.

Ne, nesmíš... nesmíš! bojovala sama se sebou.