The Legacy - 3. kapitola 2. část

Otočila se a seběhla po schodech dolů. V hale zůstala bezradně stát.

Krev. Krev, bylo jediné, na co teď myslela. Zachvátila ji tak strašlivá chuť na krev, že se přestávala ovládat.

Stála na místě a nasávala vzduch do nosu jako šelma. Neomylně nalezla kuchyň. Kuchařka, která zde pracovala již řadu let, vedla kuchyň v naprosté, až přehnané čistotě. Sára začala bezhlavě prohledávat jednotlivé skříňky a police. S hlasitým řinčením shazovala nádobí na zem. Otevřela lednici a konečně našla, co hledala.

Velký kus syrového hovězího masa, připraveného na příští den. Chvíli na maso fascinovaně zírala a pak se na něj hladově vrhla a začala ho rvát zuby na kusy. Hltavě je polykala, až se málem dávila. Nakonec vzala mísu, na které maso leželo, a žíznivě vypila vyteklou krev. Mísu odhodila daleko přes celou místnost, kde dopadla na dlážděnou podlahu a roztříštila se na kusy.

Nick se vracel ztemnělou chodbou z knihovny zpět do svého pokoje. Uslyšel řinčení střepů. Seběhl do haly.

Temná postava se odlepila ode zdi a snažila se protáhnout kolem něho.

„Georgi?“ zeptal se Nick a mžoural do tmy.

Sára, která v tuto chvíli stála skoro u něho promluvila podivným hlubokým, podmanivým hlasem: „Potřebujete něco mladíku?“

Zděšeně couvl. Nerozeznával ve tmě nic, jen měl pocit, že zahlédl oči. Byly rudé.

„Sára? To jsi ty… Sáro?“ zeptal se skoro šeptem a přitom pomalu šátral rukou po vypínači světla.

„A kdo myslíš, že jsem?“ pokračovala tím dráždivým hlasem.

Za jiných okolností by se mu tón jejího hlasu líbil, ale teď z něj naskakovala husí kůže.

Sára stála na schodech a sledovala každý jeho pohyb. Viděla jako ve dne.

Nick se dotkl vypínače.

„Nerozsvěcej, Nicku! Vždyť je tady krásně vidět,“ vemlouvala se mu sladkým hlasem.

Nick překlopil páčku vypínače nahoru.

„Nééé!“ vykřikla nenávistně.

Z vypínače vyšlehl záblesk od zkratovaného vedení. Nick dostal zásah a sesunul se k zemi.

„Vidíš, já jsem si nepřála, abys rozsvěcel, a ty jsi nedbal!“ prohodila se zadostiučiněním a vracela se do svého pokoje, aniž se ohlédla.

U Derekových dveří se na moment zastavila. Světlo už zhaslo. Stála a naslouchala hrobovému tichu. Nikde se nic neozývalo. Sára se ušklíbla a zašla do svého pokoje. 

Hodiny v hale odbíjely sedmou ranní. Paní Hoskinsová - Derekova kuchařka, otevřela vstupní dveře domu. Oklepala si deštník a zabouchla dveře. Bláznivé počasí pomyslela si. Venku přestalo pršet. Začala padat mléčná, hluchá mlha.

Všimla si Nickova bezvládného těla. „Ježíši Kriste,“ vykřikla. „Nicku, co je vám?“ chytla ho za rameno a zatřásla jím.

Derek zrovna vyšel na chodbu a zaslechl kuchařčin výkřik. Seběhl dolů.

„Nicku!“ sáhl mu na krční tepnu.

Ucítil pravidelný puls a trochu se uklidnil. Poplácal mu jemně po tvářích, do kterých se začala pomalu vracet barva.

„Mám volat lékaře?“ ptala se vyděšeně paní Hoskinsová.

„Ne,“ zamítl rozhodně Derek, „zavolejte Rachel ať sem okamžitě přijede!“

Nick se probral z bezvědomí. Otevřel oči. Díval se nepřítomně do tváře, která se nad ním starostlivě skláněla.

„Nicku, co se ti stalo?“ ptal se Derek.

„Já,....já nevím.“ Snažil se Nick odpovídat, zatímco mu Derek pomáhal na nohy. Měl ale problémy s mluvením. Byl příliš otřesen.

Z kuchyně se ozval výkřik.

„Paní Hoskinsová...?“ zamumlal Nick.

Derek ho rychle posadil na křeslo a běžel do kuchyně. Ve dveřích zůstal omráčeně stát.

Kuchyň vypadala jako po zemětřesení. Žádná věc z kuchyňského vybavení nezůstala na svém místě. Všechno nádobí bylo vyházeno z polic. Zásoby potravin rozmetány po celé místnosti. Kuchyňské sklo rozbité na tisíce kousků.

Paní Hoskinsová stála v šoku u otevřené lednice. Nevěřícně zírala na dveře.

V místě, kde se obyčejně otvírá, rudě zářil krvavý otisk lidské dlaně.

Derek byl hluboce otřesen. Vzal paní Hoskinsovou kolem ramen a odváděl ji pryč z kuchyně.

Alex jen v županu seděla vedle Nicka a vyzvídala, co se stalo.

„Alex, postarej se prosím tě o paní Hoskinsovou a zavolej Rachel,“ řekl Derek a posunkem jí naznačil, aby se víc nevyptávala. Šel zpět ke kuchyni, ale v půli cesty se zastavil.

„Sára! Kde je Sára!“ vykřikl.

Otočil se, vyběhl schody nahoru k pokojům a běžel chodbou až k jejímu, kde zůstal stát. Nechtěl vyděsit ještě i ji. Zaklepal. Ticho.

„Sáro?“ zvolal netrpělivě. Stále se nic neozývalo. „Sáro, jsi vzhůru?“

Zmáčkl kliku. Dveře se otevřely. Vešel dovnitř. Sáru nikde neviděl. Zmatený nepořádek svědčil o tom, že Sára velmi spěchala, když se balila. Musela jet prvním trajektem, pomyslel si zklamaně.

„Dereku, slyšel jsi v noci ten hluk?“ ptala se Rachel.

Dala paní Hoskinsové prášek na uklidnění a Nickovi přikázala, aby zůstal ležet v posteli a odpočíval.

„Já nevím.... nic jsem neslyšel,“ přemítal Derek. „Co ti řekl Nick?“ 

„Říkal, že nemohl dlouho usnout, šel si tedy do knihovny pro nějakou knihu. Pak si pamatuje až tebe, když se probral. Všimla jsem si, že má popálené konečky prstů, jako by dostal ránu elektrickým proudem. Tím se vysvětluje jeho bezvědomí.“

„Ale proč byl zde dole v hale?“ přemýšlel Derek nahlas. „Vždyť knihovna je v patře.“

„Nevím, on si na nic jiného nevzpomíná. Vem si taky prášek, vypadáš hrozně,“ nabádala ho mírně Rachel.

„Ne, díky. Nechci,“ odpověděl bezbarvě.

„Mám zavolat policii?“ ptala se Alex, která se vracela od paní Hoskinsové.

„Nevolej!“ řekl Derek důrazně. „Všechno je jen moje vina. Neměl jsem nikdy připustit, aby se to stalo,“ zašeptal ponuře a šel do kuchyně.

Rachel s Alex se na sebe tázavě podívaly.

Derek došel k lednici. Prohlédl si pozorně krvavý otisk malé, skoro ještě dětské dlaně. Už nepochyboval. Otisk Sářiny dlaně.

V sedm hodin ráno vřelo Sanfranciské letiště životem. Nikdo si nevšímal drobné dívky s bledou, až skoro průsvitnou tváří a horečnatě se lesknoucíma očima opuchlýma od pláče.

„Žádáme všechny cestující letu číslo 1268 do New Yorku, nechť se dostaví k východu číslo 23…“

Sára se usadila na svém místě u okna. Místo jejího spolucestujícího zůstalo prázdné. Letadlo nabíralo výšku, stoupalo nad moře a táhlým obloukem se stáčelo k východu. Sára se dívala z okénka. Dole zahlédla ostrov.

Slzy se jí nahrnuly do očí. „Sbohem,.... tati. Promiň mi, prosím,“ šeptala si zlomeně pro sebe.