The Legacy

2. kapitola

Chmurné ráno. Šedivá obloha nepřidávala na Derekově špatné náladě. Venku mrholilo a foukal silný nárazový vítr. Seděl ve své pracovně a mrzutě si prohlížel malou zlatou dózu, kterou večer nechal v tajné místnosti. Uvnitř byla prázdná. Když do ní nahlédl, všiml si drobného písma. Bylo tak drobné, že ho nedokázal pouhým okem rozluštit.

„Ahoj Dereku. Volal jsi mě?“ vešel do pracovny Nick.

„Ó, ano,“ pohlédl na něj Derek. „Chtěl bych vědět, co si myslíš o Sáře,“ zeptal se ho přímo.

„Je to velmi milé děvče,“ řekl Nick až přehnaně rychle.

„Ano, myslím si to také,“ Derek podal Nickovi složku papírů, „podívej se na tohle.“

Složka obsahovala Sářina výroční vysvědčení z university v Oxfordu. Samá výborná hodnocení, literatura, dějiny, umění, téma diplomové práce z historie: Vampyrismus ve Střední a Jihovýchodní Evropě - hodnocení výborné.

„Musel jsi na tom pracovat celou noc, Dereku,“ podivil se Nick.

„Ale nebylo to tak těžké. Můj přítel doktor Smith Sáru dokonce učil. Mluvili jsme o ní hodiny. Říkal, že byla jednou z nejnadanějších žáků univerzity.“

„To je báječné, Dereku.“

„Ano, Nicku, ona je náš člověk, bez ohledu na to jestli je má dcera nebo ne.“

Všiml si, jak se mu při výrazu má dcera sevřelo srdce. Tak krátce se radoval z tohoto poznání a ona ho teď opustí, možná navždy.

„To myslíš jako členka Odkazu?“ zeptal se Nick zvědavě. „To je báječný nápad. Kdy jí to chceš navrhnout?“

„Nevím... ještě uvidím.“

„Neruším vás, pánové?“ promluvila Sára za Nickovými zády.

Zmlkli, jako kdyby je nachytala při něčem špatném.

„Dveře byly otevřené,“ podotkla.

„Ne, jistě že nás nerušíš, Sáro,“ usmál se na ní Derek. „Posaď se, prosím.“

Nick jí ochotně uvolnil své místo.

„Ne, děkuji. Já jsem se přišla rozloučit a poděkovat za vaši pohostinnost a přátelství. Víte, bylo pro mě velkým potěšením být ve vaší společnosti, ale mé místo je v Londýně,“ usmála se na ně omluvně.

„Nebudu vás rušit v rodinných záležitostech,“ měl se Nick k odchodu.

„Ne, to je v pořádku. Zůstaňte tady, prosím,“ chytla ho Sára za ruku. „Nechci vás zdržovat ve vaší práci,“ její pohled sklouzl ke zlaté dóze, stojící na stole před Derekem.

„Nerozmyslela sis to, Sáro? Já i mí přátelé budeme rádi, když s námi zůstaneš tady,“ sledoval ji Derek pátravým pohledem.

Sáře svítily horečnatě oči. Dívala se na dózu jako uhranutá.

„Promiňte...., co jste říkal?“ vrátila se do přítomnosti.

„Zajímá tě tahle věc?“ podával jí dózu.

„Ano.... moc. Víte, když jsem psala práci o vampyrismu, narazila jsem v jedné stati na podobnou věc, ale byla pouze vyobrazena. Ve skutečnosti jsem ji nikdy neviděla,“ pohrávala si s ní v dlani.

„Pamatuji si,“ mluvila jakoby sama k sobě, „že se tam psalo o magické formuli, která..... vyvolá upíra do našeho světa. Myslím si, že jsou to babské povídačky.“

Přešla k oknu. Pozorně si dózu prohlížela ze všech stran.

Derek se za jejími zády podíval tázavě na Nicka. Ten jen nepatrně přikývl.

„Už vím!“ vykřikla vzrušeně Sára. „Je to uvnitř, ale.... velmi malé. Nemůžu to přečíst. Nemáte tady lupu?“

„Máme lupu.... i něco lepšího. Pojď se podívat,“ řekl Derek.

„Jak se to sem dostalo,“ vyzvídala Sára.

V očích jí hrály plamínky zvědavosti. Vypadala jak malé dítě, které dostalo novou, vysněnou hračku.

„Přivezli jsme to před dvěma dny z vykopávek v Maine,“ vysvětloval Nick. „Z   nově objeveného naleziště. Stála zde jedna z prvních Evropských osad na Americkém kontinentě.“

Došli ke staré grafice mapy světa.

„Stůj tady, Sáro,“ řekl Derek a přešel k okraji mapy.

Sára si myslela, že jí zde již nic nepřekvapí, ale když velká grafika zmizela, zděšeně couvla.

„Co to bylo?“ zeptala se.

„Laserové dveře do naší laboratoře. Když se pokusíš projít bez vstupního kódu, hologram se poruší a spustí alarm,“ řekl Nick s úplnou samozřejmostí.

Sára nebyla zvyklá na takovéhle technické vymoženosti. Prošli dveřmi. V prostorné místnosti seděla za počítačem Alex. Zvedla hlavu od obrazovky.

„Vítám vás, Sáro,“ usmála se na ní, ale zároveň vyslala tázavý pohled k Derekovi. Nečekané návštěvy tu neměly co dělat.

„V pořádku,“ prohodil Derek, „Sára je dnes mým hostem. Nicku, můžeš naskenovat do počítače vnitřní stěny té dózy, prosím tě?“ vzal dózu ze Sářiných rukou a podal mu jí.

Sára si s údivem prohlížela vybavení laboratoře. Na univerzitě měli špičkově vybavené laboratoře, ale s touto se nedaly srovnávat. Stěny místnosti pokrývaly velkoplošné obrazovky. Čtyři počítače byly zabudovány přímo do stolů. Všimla si jejich vybavení. Spoustu věcí v životě neviděla.

Mezitím vložil Nick miniaturní kameru do dózy. Na obrazovce stěny se začaly zřetelněji objevovat malé znaky.

„Alex, můžeš to zvětšit?“ požádal ji Derek.

Sára pozorně sledovala jednotlivé obrazce. Kolik měsíců se mořila studiem těchto znaků. Staré rukopisy pokryté plísní z vlhkých archivů se jí doslova rozpadaly pod rukama. Dnes, v této místnosti jí připadaly důvěrně známé.

„Mohla byste to vytisknout, Alex?“ požádala ji Sára.

Derek sledoval její zápal pro průzkum titěrných znaků. Sára přešla se zvětšeným snímkem k velké lampě. Prsty přejížděla jednotlivé znaky, jako by byly psány Braillovým písmem.

„Co si myslíš, že znamenají?“ zeptal se jí Derek.

„Jde o formuli k vyvolání zlého ducha,“ řekla nepřítomně a dál prohlížela fotografii.

„A kterého zlého ducha máte na mysli?“ zeptala se jí Alex.

„Věříte na Drákulu?“ odpověděla jí Sára otázkou.

„Ne, nevěřím. Asi... jen výplod fantazie pana Stokera,“ odpověděla jí Alex.

Sára se na ni otočila s vševědoucím výrazem: „Tak byste měla začít věřit. Tady máte důkaz! Předpokládám, že pochází tak z konce 16. století.“

Sára vytáhla tužku z kapsy. Vzala jednu kopii znaků a přehnula ji na polovic. Ostatní, kterým unikal význam znaků, hleděli na její počínání. Sára začala přepisovat jednotlivé znaky, nejprve do řádku. Chvíli přemýšlela. Obrátila papír a napsala jejich přepis do sloupečků. První řádek pět písmen. Řádků nakonec bylo také pět. Teprve teď si všimla rozpačitého ticha.

„Promiňte.... vždycky se nechám strhnout,“ řekla s omluvným úsměvem. „Na co jsi přišla, Sáro?“ zeptal se Derek.

Vzal jí papír z ruky. Chvíli si ho prohlížel.

„Co to je? Nějaká.... hádanka?,“ vrátil jí ho.

Sáře svítily oči.

„To je úplně jednoduché. Poslouchejte…,“ začala předčítat slavnostním hlasem jednotlivá slova: „SATOR, AREPO, TENET, OPERA, ROTAS.“

„Co tím myslíš?“ ptal se Nick.

„Myslím, že se jedná nějaké zaříkadlo. Ale podívejte se.....naprosto geniální kombinace písmen,“ ukázala jim popsaný list.

                                   S A T O R

                                   A R E P O

                                   T E N E T

                                   O P E R A

                                   R O T A S

„Neuvěřitelné, nic podobného jsem ještě neviděla,“ žasla Alex. „Podívejte se, vždyť se to dá číst se shora dolů, zdola nahoru, zprava i z leva.“

Ani si nevšimli, že se venku náhle setmělo. Začínala bouře. Vítr nabíral na síle. Na ostrov dorážely vlny stále prudčeji.

„Pěkný nečas,“ pomyslel si kapitán trajektu, který vplouval do přístavu u města. Podíval se na hodinky. Ukazovali pět minut před dvanáctou. „Doufám, že se dneska Mary vyznamenala s obědem, mám hlad jako vlk,“ prohodil ke svému společníkovi.

Sára vzala list do rukou. Začala číst jednotlivá slova se silným přízvukem na každé samohlásce. Četla slova nejprve zprava, pak zleva, se shora a na konec zespoda: „Satór, arépo, tenét, opéra, rótas,......satór, arépo, tenét, opéra, rotás,...“

Dole v hale práskly dveře, jak se prudce rozlétlo okno. Ze spár kolem dveří do tajné místnosti začala vycházet stále silnější záře, která se měnila od bílé po rudou.

„Satór, arépo, tenét, opéra, rótas,“ opakovala potřetí Sára.

„Sáro! Přestaňte!“ žádala ji důrazně Alex.

„Satór, arépo, tenét, opéra, rótas,.....“

Dveře tajné místnosti se rozletěly. Něco nehmatatelného prolétlo sklepením do haly. Jak to během cesty míjelo velká okna, každé doslova vybuchlo na miliony střepů. Žárovka lampy v laboratoři se rozprskla a celý dům se utopil v neprostupné tmě.

Chvilku trvalo, než se rozběhl náhradní zdroj elektřiny.

„Co se stalo?“ ptala se vyděšeně Alex.

„Nevím,“ odpověděl jí Derek.

Venku se rozpoutalo naprosté peklo. Blesky křižovaly ztemnělou oblohu. Na střechu trajektu začaly dopadat těžké dešťové kapky. „V tomhle psím počasí už dnes nevyjedu,“ mumlal si kapitán sám k sobě.

Sára stála tiše. Hlavu jí pokrývaly tisíce malých střípků z rozbité žárovky. Hleděla nepřítomně před sebe.

Nick k ní přistoupil. Na okamžik měl pocit, že její oči vyzařují rudé světlo, což přičítal prožité chvíli.

„Sáro, jsi v pořádku?“ dotkl se její paže. Zdála se mu studená. Sára se probrala ze svého tranzu.

„Co..., co se stalo?“ ptala se vyděšeně.

„Také bych rád věděl,“ odpověděl Derek a sehnul se pro zlatou dózu, která ležela uprostřed pokoje na zemi.

Dotkl se jí, ale hned jí pustil. Byla rozžhavená. Sykl bolestí.