The Legacy - 4. kapitola 2. část

Slunce se prokousalo z těžkých mraků. Sára nastoupila do vlaku do Oxfordu. V Oxfordu nastoupila do autobusu a kolem poledního už seděla v univerzitní knihovně.

Sedla si do tmavého výklenku, aby byla co nejméně na očích. Znovu a znovu pročítala svou diplomovou práci, probírala se spoustou starých rukopisů týkajících se vampyrismu. Probírala jednotlivé rukopisy list po listu.

„Tady je to,“ zvolala vítězně.

Konečně našla to, co hledala. Obrátila knihu hřbetem nahoru. Její název zněl: „Učené pojednání o vampyrismu v zemích Koruny České aneb jak se úspěšně brániti proti těmto krvelačným bestiím“.

Vypůjčila si rukopis spolu se svou diplomovou prací na studentský průkaz. Ve vlaku na cestě do Londýna se do rukopisu začetla.

Byl psán špatnou latinou. Kapitole týkající se popisu malé dózy věnovala velkou pozornost. Neznámý autor spisu v ní varoval všechny živé: „Vampýr, neboli upír, je ve své podstatě zemřelý člověk, jehož tělo se v hrobě nerozkládá. Svůj život si zachovává tím, že převážně v noci vysává krev živým. V případě nedostatku obětí nepohrdne ani krví domácího dobytka nebo divoké zvěře. Jediná možnost, jak zajistit klid duši zemřelého a jeho okolí, je provést určitá opatření, která jsem uváděl již v předešlých statích. V této kapitole chci vylíčiti ojedinělý a šťastný případ, kdy se podařilo vyrvat nevinnou duši ze spárů této krvelačné bestie. Tento případ se odehrál v královských Čechách v roce LP 1596. Ludmila, vdova po sedlákovi z Čelákovic porodila jeho pohrobka. V noci filipojakubské tj. z 30. dubna na 1. května LP 1596 viděl podomek, vracející se z hospody do statku, podivnou ženštinu jako obchází kolem okna světnice, kde spal malý sedlákův syn. Vyzval ženštinu, aby odešla od statku, že tam nemá co pohledávat. Ženština se na něj podívala rudýma, žhnoucíma očima a rozplynula se v temnotě. O půlnoci slyšela selka ze světnice dětský pláč. Šla se podívat a přistihla onu ženštinu, jak se sklání nad dětskou postýlkou. Ženština se otočila proti selce, která proti ní stála ve dveřích. Její tvář nebyla lidská, připomínala tvář vlka. Krvavé oči vrhaly rudé odlesky do tmy. Tvář pokrytá srstí byla zkřivena do odporného, ďábelského šklebu. Ze špičáků, které jí vyčnívaly z huby, kapala čerstvá krev. Se zuřivým vrčením se vrhla na selku. Selka strhla ze zdi krucifix a odvážně kráčela proti té bestii. Bestie vztekle zavyla a rozplynula se. Ludmila odnesla poraněné dítě do kostela, kde farář podnikl zaříkání proti zlému duchu. Dítě upadlo do nepříčetnosti. Malým tělíčkem škubala křeč. Kdykoliv ho farář potřísnil svěcenou vodou, dítě se zkroutilo do nepřirozené, křečovité polohy a vylo jako zvíře. Farář stále opakoval výzvu Bohu, až zůstalo dítě bezvládně ležet. Chlapec zemřel, ale jeho duše nalezla klidu.“

„To je strašné,“ pomyslela si Sára. Otočila list, ale vrátila ho zpět. Všimla si dole krátké glosy pod textem.

Byla psána drobným, roztřeseným písmem: „Vepsáno LP 1602 mnou otcem Antonínem z fary v Čelákovicích. Ke shora uvedenému případu je nutno dodati, že během vymítání jsem použil zvláště upravené nádoby, opatřené magickými znaky, znemožňujícími návrat zlých sil do životů dětí Kristových. Ty, jenž nalezneš tuto nádobu, střes se přečíst tyto znaky nahlas, neb vyvoláš démona, který bude škoditi tvé duši.“

Sáře sevřela ledová ruka žaludek. Teď už nepochybovala, že si zahrávala příliš. Teď jí za to čeká trest.

Vlak vjížděl do Londýna.

Zamyšleně se vracela domů. Zastavila se v kostele, který míjela, a potajmu si nabrala svěcenou vodu do malé lahvičky. Přítomného kněze požádala, aby jí požehnal krabici s kuchyňskou solí. Otec se divil, k čemu to potřebuje, ale znal Sáru od jejího narození a tak jí vyhověl. Dal jí ještě malý posvěcený křížek a požehnal jí. Sáře se udělalo nevolno, ale rychle to překonala. Věděla, že dnes v noci bude muset bojovat o svou duši.

Hodiny v hale odbíjely pět hodin.

Sára si vzpomněla, že slíbila paní Newmannové návštěvu. Odložila si věci a vydala se na čaj. Paní Newmannová zrovna nalévala vroucí vodu do konvice. Jablečný koláč neodolatelně voněl obývákem.

„Jen pojďte dál , Sáro,“ zvala ji.

Sára vždy obdivovala její jasnozřivost, s jakou vždy uhodla, kdo přichází.

Posadila se na pohovku. Paní Newmannová jí nalila horký čaj a nabídla jí koláč. Teprve teď si uvědomila, že celý den nic nejedla. S povděkem přijala. Stará paní se pohodlně usadila do ušáku proti ní.

„Tak povídejte, dítě. Jak jste pochodila v San Francisku,“ vyzvala ji a v očích jí hrály zvědavé plamínky.

Sáře se do nějakého vyprávění nechtělo, ale měla paní domácí ráda a nechtěla jí zarmoutit.

„Potkala jste svého otce?“ vyzvídala paní Newmannová.

„Ano, je to velmi příjemný pán,“ řekla neutrálně Sára.

„Ale...?“ navázala domácí.

„No… víte, paní Newmannová, je to pro mě cizí muž. Myslím si, že nemám právo vstoupit do jeho života.“

„Ale no tak, Sáro. To nemyslíte vážně!“ skočila jí paní Newmannová do řeči. „Vždyť musel být šťastný, že má tak krásnou a chytrou dceru,“ oponovala jí důrazně.

„Asi máte pravdu, ale já nebudu měnit jeho život. Konec konců jsem přece dospělá a dokážu se o sebe postarat,“ zakončila Sára.

Stará paní s potěšením sledovala, jak v Sáře mizí její jablečný koláč. Měla jí ráda jako vlastní dceru. Zvlášť teď, když jí zemřela matka.

„Málem bych zapomněla,“ řekla Sára mezi sousty, „zítra nastupuji do muzea, tak vám dám peníze na nájem už příští týden.“

„To vůbec nespěchá, dítě.“

Ještě spolu chvíli hovořily. Sára si všimla, že za okny začíná soumrak. Rychle se rozloučila a odešla do svého pokoje.

Zamkla za sebou dveře. Převlékla se do noční košile. Přesunula postel do středu pokoje. Vzala posvěcenou sůl a nasypala jí do kruhu kolem postele. Svěcenou vodou pokropila okolí kruhu, prahy dveří i rámy oken. Posvěcený kříž pověsila do hlavy postele. Lehla si a okamžitě usnula spánkem, který se spíš podobal smrti než odpočinku.

Londýnské hodiny odbíjely půlnoc.

Venku opět řádila vichřice. Uvolněné okenice mlátily v ďábelské symfonii do rámů oken. Do zvuku hromů a skučení vichru se ozývalo nelidské vytí.

Paní Newmannová se vracela z ranní mše. Všimla si, že jsou noviny i lahve s mlékem stále za dveřmi.

„Že by Sára zaspala,“ pomyslela si, „vždyť má být v práci.“

Šla přímo k jejímu pokoji.

„Sáro,....Sáro! Jste tam?“ ptala se a naslouchala, jestli se něco neozve.

„Sáro,“ zaťukala na dveře.

Nic. Vzala za kliku. Dveře byly zamčeny. Vrátila se do svého bytu pro náhradní klíče. Podařilo se jí vystrčit klíč, který byl z druhé strany, ze zámku. Západka cvakla a zámek povolil.

Otevřela a zůstala vyděšeně stát. Sára ležela na podlaze v tom podivném kruhu, její košile byla na cáry. Tělo bylo samý šrám. Její pokožka byla popelavě bílá až skoro průsvitná. Modré žíly nepřirozeně prosvítaly z pod kůže.

„Sáro...!“ vykřikla.

„Doktore, bude žít?“ ptala se vyděšeně.

„Vy jste její příbuzná, paní Neumannová?“ ptal se přísně lékař.

„Ne, jsem její bytná.“

„Znáte někoho z její rodiny?“ ptal se dál.

„Ne..., vlastně ano. Doktor Rayne je její otec, ale žije v San Francisku.“ odpověděla chvatně.

„Můžete nám na něj dát spojení?“

„Ale jistě, to není žádný problém.“ Nadiktovala mu řadu čísel, kterou měla napsanou úhledným písmem na kartičce, kterou jí dala Sára ještě před svým odjezdem do Ameriky.

„Doktore, bude v pořádku?“ ptala se znovu.

„Nevím, je to velmi zvláštní případ.“ Ozvalo se zapípání pageru. „Promiňte,“ omluvil se a spěšně odešel.

 „Nadace Luna, Derek Rayne,“ ozval se hluboký hlas do telefonu.

„Dobrý den, tady je doktor Green, z Královské fakultní nemocnice v Londýně. Pane Rayne, je Sára Raynová vaše dcera?“

„Ano, je,“ odpověděl bezbarvě Derek. „Co je s ní?“ ptal se rychle.

„Neděste se. Je stabilizovaná, ale myslím si, že by bylo lepší, kdybyste sem přijel.“

„Ano, ale co se stalo?“ ptal se nervózně Derek.

„To vám nemůžu bohužel říct přesně, ale až přijedete, sám uvidíte,“ odpověděl teď už podrážděně doktor Green.

Derek pochopil, že nemá smysl se ptát dál.

„Ano, budu tam,“ podíval se na hodinky, byly tři hodiny, „kolem čtvrté hodiny zítra odpoledne. Děkuji vám, doktore.“

Derek položil sluchátko. Jeho nejčernější předtucha se začínala vyplňovat. Přistoupil k mapě. Laserový vyhledávač zaměřil jeho zornici pravého oka a on vstoupil do laboratoře.

Rachel zrovna řešila s Alex otázku původu jednoho starého obrazu. Nick vyhledával bližší údaje o obraze v jejich databázi.

„Co se děje Dereku?“ zeptala se ho Rachel. Hned si všimla, že to není on.

„Sára je v nemocnici.“

„Ne!“ přerušila ho Rachel.

„Co se stalo?“ ptal se Nick.

„Nevím, je prý stabilizovaná, ale doktor říkal, že bude lepší, když přijedu. Rachel, můžeš jet se mnou?“ zeptal se jí.

V jeho hlase zazněl strach. Tak ho neznali.

„Ale jistě, Dereku, ráda. A kdy chceš jet?“ zeptala se ho.

„Hned!“