The Legacy - 5. kapitola 2. část

Přistoupili k Sářinu lůžku. Sundal přikrývku. Sára měla na sobě nemocniční košili a doslova se ztrácela před očima.

„Ježíši Kriste,“ ujelo Rachel.

Sářina bledost velmi kontrastovala s modrým prostěradlem. Ruce i nohy měla přivázány k lůžku řemeny.

„Nechápu, kde se v takovém drobném těle bere ta obrovská síla,“ přemýšlel nahlas doktor Green.

Derekem pohled na Sářino tělo hluboce otřásl. Za všechno můžu jen já, pomyslel si. Náhle se otočil na doktora Greena: „Dokáže žít i bez těchto přístrojů?“ ukázal na EEG.

„Ano, v podstatě je zázrak, že ještě dýchá,“ odpověděl překvapeně Green. „Proč se ptáte?“ 

Derek se mu zadíval zpříma do očí a ve tváři se mu rozhostil nekompromisní výraz.

Rachel s údivem sledovala tu změnu.

„Odvezu Sáru domů, ještě dnes, dokud je šance navrátit jí normální život,“ řekl pevným hlasem.

„Ale to, to přece nemůžete. Vždyť cestu nemusí přežít,“ pokoušel se doktor Green protestovat.

Rachel viděla na Derekově tváři velké odhodlání. Sama moc dobře věděla jaké to je ztratit dítě. „Doktore Greene, jsem lékařka, bude celou dobu v mé péči. Nemusíte mít žádné obavy. Konec konců, Sára je dcerou svého otce a ten se hned tak nevzdává.“

Derek chvilku pozoroval doktorův vnitřní boj. Moc dobře si uvědomoval, co asi probíhá Greenovi hlavou - záchrana cti této nemocnice, pokud se zbaví nemrtvé (dle lékařské terminologie neexistujícího jevu), proti jeho lékařské etice. Nechal schválně doktora Greena bojovat se svým svědomím.

„Doktore,“ položil mu ruku na rameno, „věřte, také chci pro svou dceru jenom to nejlepší. Nemám nic proti vám ani vaší nemocnici, ale pevně věřím, že u nás se podaří Sáru vyléčit,“ díval se mu upřeně do očí hypnotickým pohledem.

„Asi máte pravdu, doktore Rayne. Bude to tak nejlepší,“ řekl nakonec. „V kolik hodin ji máme přivézt na letiště?“ ptal se náhle poslušně doktor Green.

Rachel znala Derekovu sílu ducha, avšak takovou reakci neočekávala. Dokázal přesně využít svou vůli.

„Připravte mou dceru na třetí hodinu ráno. Ještě se ozvu. Zatím se půjdeme podívat k ní domů. Můžete mi ještě jednou říct její adresu, prosím?“ pokračoval už klidně Derek.

Doktor mu předal lístek se Sářinou adresou. „Díky, doktore,“ usmál se Derek. Otočil se na Rachel: „Půjdeme, Rachel, ještě máme spoustu práce. Nashledanou doktore.“ 

Doktor Green znovu pečlivě přikryl Sářino křehké tělo a zamkl vstupní dveře. „Slečno Rideová,“ oslovil sestru na recepci, „připravte mi dokumentaci pacientky Sáry Raynové, prosím.“

„Jistě, doktore Greene. Na kdy ?“ zeptala se koketně.

„Ve tři ráno jí připravte k převozu,“ přikázal stroze a zamyšleně odešel.

Taxík zastavil před penzionem paní Newmannové. Derek energicky zazvonil na zvonek u dveří.

Po chvilce se ozval roztřesený hlas bytné. „Přejete si?“

„Dobrý den, jsem doktor Rayne a má kolegyně. Můžeme jít dál?“ ptal se přátelsky Derek.

Slyšeli, jak stará paní sundává řetízek ze dveří. Konečně cvakla západka a dveře se otevřely.

Paní Newmannová musela zvednout hlavu, aby viděla Raynovi do obličeje.

„Dobrý den,“ pozdravil ještě jednou Derek, „vy jste paní Newmannová, že?“

Bytná byla úplně zaskočena jeho zjevem. Představovala si Sářina otce úplně jinak. „Ó, ano,“ vypravila ze sebe konečně. „Jistě si jdete pro její věci, chudinka malá, taková hodná holka to byla...,“ řekla a rozplakala se.

„Neplačte, paní Newmannová,“ vzala ji Rachel kolem ramen a odváděla do otevřených dveří.

Derek strčil hlavu dovnitř: „Mohu se jít podívat do jejího bytu, paní Newmannová?“ zeptal se zdvořile.

Bytná zvedla uplakané oči a pokynula rukou směrem k věšáku vedle vstupních dveří. „Vezměte si klíče, je v prvním patře,“ vzlykla.

Rachel sice nechápala, co chce Derek dělat, ale byla ráda, že nepropadl beznaději. Znala ten zarputilý výraz, když se za něčím pustil. Odhodlání bylo umocněno ještě vědomím, že jde o jeho vlastní rodinu. Seděla v obýváku paní Newmannové a snažila se ji přivést na povzbudivější myšlenky.

Derek vzal klíče a váhavě stoupal po schodech. Copak se asi skrývá za zamčenými dveřmi?

Zasunul klíč do zámku, otočil dvakrát a zámek povolil. Vstoupil.

Strnul na prahu. „Bože,“ vykřikl tiše.

Pokoj vypadal jako nějaká svatyně. Velký solný kruh rozděloval pokoj na dvě části. Vně kruhu bylo vše v pořádku, ale uvnitř...naprostá spoušť.

Zbytky toho, co se dříve dalo nazvat lůžkem. Polštáře rozervané na kusy. Dřevo postele rozlámané na třísky. Cáry, zřejmě Sářiny noční košile se válely na velké hromadě trosek. Všiml si i hnědých skvrn zaschlé krve.

Na okraji kruhu se válel malý krucifix. Vzal ho do dlaně a zadíval se na postavu ukřižovaného Krista. Na chvilku mu připadalo, že Kristova tvář na něj hledí s hrůzou v očích.

Vstoupil do kruhu, avšak hned uskočil ven. Cítil tam tolik zla a děsu, že se mu dělalo špatně.

Rozhlížel se po pokoji. Na psacím stole leželo několik knih. Podíval se na titul první z nich. Zněl: Vampyrismus ve Střední a Jihovýchodní Evropě, napsala Sára Raynová, studentka pátého ročníku filozofické fakulty Oxfordské univerzity. Další titul otevřené knihy psané latinsky: Učené pojednání o vampyrismu v zemích Koruny České aneb jak se brániti proti těmto krvelačným bestiím.

Listoval starým rukopisem. Narazil na náčrtek nápadně připomínající zlatou dózu z jeho sbírky. Přečetl stať o Čelákovickém případu i s dovětkem o varování  proti zlým silám. Zaklapl knihu.

Cítil se hrozně. Zamyšleně si mnul bradu.

Zvedl oči. Přímo proti němu se nacházela fotografie. Z rámečku na něj shlížela Helena-Marie s nostalgickým úsměvem v objetí s rozesmátou Sárou s diplomem v ruce. Vzal fotografii do ruky. Prohlížel si jí, chtělo se mu plakat.

Bezděčně vzpomněl na Helenin dopis: Dereku, prosím tě, odpusť mi mojí pošetilost a dohlédni na ní. Vím, že je rozumná, ale pro mě je stále ještě dítě.

Vzal batoh, který našel ve skříni. Sbalil pár Sářiných svršků, na vrch uložil obě knihy i fotografii z rámečku. Pečlivě zamkl dveře a sešel k paní Newmannové se kterou potichu hovořila Rachel „Sára pojede s námi a my se pokusíme jí dát do pořádku.“

„Víte,“ vzlykla paní Newmannová, „když zemřela paní Jonesová, byla to pro ni velká rána. Rozumněla jsem si s ní jako s vlastní dcerou. Matka pro ni moc znamenala. Já ji viděla sotva dvakrát. Velmi milá dáma.“

„Ano, Helena-Marie byla velmi milá,“ vmísil se mezi ně Derek.

Paní Newmannová na něj hleděla uplakanýma očima. Dalo se říct, že jí fascinoval.

Derek si sedl za stůl a vyplnil šek. Podal jí ho. „Tady máte na úklid a nájem na rok dopředu. V případě, že se bude chtít Sára vrátit, chci, aby byla tam, kde to má ráda,“ usmál se na ní.

„Ale to je moc,“ snažila se bytná protestovat.

 Derek ji jediným úsměvem umlčel. Podíval se na hodinky. „No myslím, že už budeme muset jít. Je pozdě.“ Zvedl se. „Nashledanou paní Newmannová, byla jste velmi laskavá,“ potřásl jí rukou.

„Nashledanou,“ loučila se také Rachel.

Paní Newmannová je vyprovodila až na zápraží. Ještě dlouho vyhlížela do ztemnělé ulice, i když taxík dávno zmizel za rohem.