1. kapitola - 2. část  

Došel do své pracovny. Byla to velká místnost zaplněná policemi přeplněnými starými rukopisy. Sedl si za masivní dubový stůl a otevřel zapečetěnou obálku. Chvíli se díval na úpravný rukopis. Z jeho paměti spadla rouška zapomnění. Tvář Heleny-Marie se před ním vynořila z temnot. Vzpomněl si na jejich krátké, ale o to bouřlivější manželství. Začetl se do řádků:

Drahý Dereku,

promiň mi tento dopis a všechno kolem něho. Doufala jsem, že nikdy nedojde k jeho doručení do Tvých rukou. Když jsem ho psala, chtěla jsem zabezpečit mou, vlastně naší dceru. Vím, že jsem byla sobecká, když jsem Ti ani řádkem nenaznačila, že z našeho manželství vzešla Sára, ale byla to ode mě, tak trochu pomsta. Ani nevíš, jak moc jsem Tě milovala, ale neklapalo nám to spolu. Tenkrát, když jsi tak rychle odjel a já jsem zjistila, že jsem v jiném stavu, měla jsem obrovskou radost, že mi po Tobě něco zbude. Chtěla jsem Ti to říct, ale s postupem času jsem se rozhodla, že se to nikdy nedozvíš.

Od malička jsem jí říkala, že její otec zahynul při autohavárii. Nechala jsem jí alespoň tvoje jméno, na důkaz, že patří k tvé rodině. Nikdy jsem nevěřila, že se k nám vrátíš, a tak jsem byla šťastná, že mám alespoň ji. Ona je pro mě jediným smyslem života. Celý život jsem obětovala jí a jejímu vzdělání na prestižních školách. Kdyby věděla, jaké úsilí mě to stálo, nikdy by nepřistoupila ke studiu, ke kterému je tak nadaná. Za půl roku dokončí dějiny a příští rok dějiny umění. Ona je tak tvrdohlavá, až je to k neuvěření. Kdykoliv se na ní podívám, vidím tebe. Píšu tady nesmysly, ale doufám, že chápeš , co ti chci říci.

Dereku, prosím tě, odpusť mi mojí pošetilost. A dohlédni na ni. Vím, že je rozumná, ale pro mě je stále ještě dítě. Děkuji ti.

S láskou Tvá Helena-Maria

V Londýně 22. 11. 1996

PS: Nikdy ji neomezuj, ber to podle sebe, vždy si udělá, co sama chce.

Položil list na desku stolu. Jeho pohled zabloudil na rodinnou fotografii na zdi vedle stolu. Přistoupil k ní. Byla tam jeho matka, on a jeho sestra. Když se tenkrát fotili, jeho otec již nebyl mezi živými. Vzpomněl si, jak to bylo pro něj moc bolestivé. Melancholický pohled jeho matky směřoval jakoby skrz něj, někam do neznáma.

Zadíval se pozorně na její oči. Ano, pamatoval si je dobře. Byly  přesně ty samé , jako má Sára.

„Moje dítě,“ řekl si sám pro sebe. Zaplavila ho radost, jakou již dlouho nepocítil.

Seděli v jídelně.Všichni  Derekovi nejbližší přátelé a zároveň členové tajného spolku Odkaz. Řeč vázla. Derek je včera večer pozval na oběd a žádal je o dochvilnost.

Rachel zrušila schůzku se svým pacientem. Pracovala jako psychiatrička v místní nemocnici. Byla dost vysoká. Chodila decentně oblékaná. K tmavému kalhotovému kostýmu kontrastovaly její polodlouhé světlé vlasy. Měla s sebou malou dcerku, která, ostatně jako vždy, zmizela někde v domě, jen co přišly.

„Nevíš, co Derek chystá?“ zeptala se Rachel Nicka, který seděl proti ní.

Nick byl mladý muž, bylo mu 27 let a v Odkazu pracoval již pátý rok. Oblečený byl v džínách a ležérní košili. Krátce ostříhané hnědé vlasy korespondovaly s nahrubo oholenou tváří.

„Já nevím, tvářil se tak tajemně, když mě zval. Nevíš něco, Alex?“

Alex jen pokrčila rameny. Alex byla mulatka, její tmavé vlnité vlasy jí volně splývaly po ramenou. U stolu bylo prostřeno pro šest lidí.

„Zřejmě budeme mít nějakou významnou návštěvu,“ prohodila Alex a znovu se začetla do dlouhé sjetiny z počítače.

Sára se probudila. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila kde je. Hodiny ukazovaly dvanáct. Už si ani nepamatovala kolik časových pásem překonala, než se sem dostala. Podívala se z okna. Po včerejší bouřce ani stopy. Dokonce nebe zářilo modrým blankytem. Barvy podzimu pokrývaly okolní vegetaci. Nádherný den. Všimla si, že její oblečení leží čisté a vyžehlené na divanu vedle dveří. Sedla si před obrovské zrcadlo. Vlnité vlasy jí tvořily nádhernou aureolu kolem obličeje. Vypadala odpočatě. Zaujal ji odraz pohybu v zrcadle.

Dveře na druhé straně pokoje se pomalu otevíraly. Otočila se. Ve dveřích stálo malé děvčátko.

„Ahoj, kdo jsi?“ oslovila ji Sára.

Malá Kate se zarazila. Chodila si ráda hrát do Modrého pokoje. Připadala si zde jako princezna na zámku. Nečekaná vetřelkyně ji překvapila. Leknutí ji dodalo kuráže.

„Já jsem Kate. Moje maminka je kamarádka doktora Rayna,“ řekla vzdorovitě a vyčkávala, co její oznámení s neznámou provede.

„Bezva, alespoň mě k němu zavedeš. Já jsem přijela včera večer a nevyznám se tady,“ sepnula si bujnou hřívu sponou a šla za Kate, která před ní utíkala dlouhou chodbou.

 „Sáro, počkej na mě,“ uslyšela za zády známý hlas.

Derek vypadal slavnostně.

„Jak jsi se vyspala?“ ptal se jí a úsměv mu pohrával po tváři.

„Děkuji, výborně. Po tom věčném houpání moře a poskakování vlaku je velmi příjemné znovu spát na pevné zemi.“

„Ty jsi sem jela... lodí?“ ptal se udiveně.

„Je levnější,“ odpověděla neutrálně. Derek jen povytáhl překvapeně obočí.

Sešli do haly. Kate přiběhla do jídelny za matkou.

„Mami, mami, je tu nějaká cizí holka.“

„Kate, nemluv tak,“ napomenula ji Rachel.

„Ale ona bydlí v Modrém pokoji,“ prohodila jako trumf Kate.

Přítomní se po sobě významně podívali. Nepsané pravidlo tohoto domu bylo, že v nejlepším tj. Modrém pokoji, mohou spát jen členové rodiny.

Derek přidržel dveře do jídelny a pustil Sáru napřed. Sáru překvapoval přepych tohoto sídla, ale tvářila se, že si toho snad ani nevšimla. Nádherné obložení stěn. Nepočítaně starožitností. Originály obrazů. Její srdce jásalo, ráda by se u každého kousku zastavila, ale Derek ji vedl k slavnostně prostřenému stolu.

Všichni čtyři se zájmem hleděli na nově příchozí.

„Vítám vás, přátelé. Jsem rád, že jste přijeli. Pro mě je dneska velmi významný den,“ uvedl Derek. „Dovolte bych vám představil Sáru Raynovou... Mou dceru,“ dodal. 

Nedokázali skrýt své překvapení. Nevzpomínali si, že by se Derek kdy zmiňoval, že má dceru.

Ani si nevšimli, že je čas večeře. Diskrétní George vše zařizoval sám. Seděli v obývacím pokoji. Derek se cítil báječně. Dá se říct..... doslova visel na Sářiných rtech. Kladli jí spousty otázek o jejím životě. Derek poslouchal a litoval, že přišel o tolik let bez ní.

„Jak dlouho plánujete, že tady zůstanete,“ zeptala se jí Alex.

„Vyřídila jsem co jsem chtěla a počítám, že se příští týden vrátím zpět do Londýna.“

„To nemyslíš vážně, Sáro,“ vložil se do hovoru Derek. „Jen se dozvím, že existuješ, chceš hned odjet pryč,“ podíval se na ni tvrdě.

„Ale já nemůžu zneužívat vaší pohostinnosti, doktore. Od 1. října mám slíbenou práci v Britském muzeu. Nechci vám přidělávat starosti ani zbytečné výdaje.“

„Ale..... hloupost, abyste odjížděla, Sáro,“ vložil se do hovoru Nick.

„Víte, jste velmi sympatičtí lidé, ale vše je již zařízeno. Jsem velmi vděčná doktoru Raynovi, že mě u sebe ubytoval, ale nemám právo narušit vaše soukromí. A mimo to na mě v Londýně čeká práce, o kterou velmi stojím,“ řekla s omluvným úsměvem. „Pokud mě tady doktor nechá ještě jednu noc, ráda bych zítra odcestovala a trošku se podívala po Státech.“

„Ale, Sáro...,“ Derek nedořekl, vzpomněl si na doušku v Helenině dopise.