The Legacy - 7. kapitola 2. část

Derek seděl v salonku letadla. Studoval zrovna latinský rukopis.

Letečtí technici zjišťovali, kde došlo k poškození. Dělali dost velký rámus, ale Derek si toho skoro nevšímal.

Pozorně pročítal jednotlivé části rukopisu. Zvlášť ho zaujala malba jakési nádoby, jež byla až podezřele podobná malé dóze, kterou zkoumala Sára onoho podivného dne. Zamyslel se. Připadalo mu jako celá věčnost, když Sára tenkrát večer přišla.

„Copak čteš, Dereku?“ ozvalo se ze dveří.

Trhl sebou.

„Heleno?“ otočil se.

„To jsem já, Dereku,“ vešla do salonku Rachel.

„Promiň, s někým jsem si tě spletl,“ hlesl omluvně Derek.

Sedla si naproti němu. „Spal jsi vůbec?“

„Asi ano, ...myslím,“ potlačil zívnutí.

Derekovo tělo volalo po odpočinku, ale nechtěl se podvolit.

„Má Nick něco nového?“

„Říkal, že je kontaktoval Dům v Bukurešti. Prý jakási malá nádoba se zvláštními znaky by s tím mohla mít souvislost. Myslí si, že se jedná o malou zlatou dózu. Tu, co jste zkoumali společně se Sárou.“

Derek vstal a přešel k ní: „Podívej na tohle. Není to ono?“

„Neuvěřitelné. Vypadá úplně stejně,“ vydechla Rachel.

„Promiňte,“ vmísil se do hovoru kapitán Brown, „jsme připraveni.“

„Výborně, tak do toho,“ zvolal Derek. Považoval kapitánovo oznámení za dobré znamení. Opravu zvládli za necelých šest hodin.

Letadlo pojíždělo ke startovací dráze.

„Věž Newark, tady let 3509 Alfa, Whisky, Tango, žádáme o povolení startu.“

„Slyšíme vás Alfa, Whisky, Tango. Povolení uděleno, šťastný let 3509.“

Kapitán Brown položil ruce na knipl. Motory začaly znovu poslušně zabírat na plný tah.

„Měl by ses trochu prospat,“ nabádala Dereka Rachel. „Nikdo neví, kdy si půjdeme lehnout v San Francisku.“

„Máš pravdu Rachel, ale kdyby se něco dělo, hned mě vzbuď.“

Dlouho nemohl usnout, stále se převracel. Hlavou se mu honily tisíce myšlenek. Konečně zabral.

„Dereku,“ šeptala Rachel. Nereagoval. „Dereku!“ zatřásla s ním.

Ztěžka otevřel oči zalepené spánkem.

„Dereku, rychle, vstávej!“

„ Co.... se.... děje?“ ptal se rozespale.

„Rychle vstávej, Sára se probrala.“

„Ona je vzhůru? Jak dlouho?“ ptal se překvapeně.

„Asi deset minut. Chce tě vidět.“

Zvedl se a šel k nákladovému prostoru.

Rachel ho zastavila: „Ne, tam není, sedí v salonku.“

Vešli. Sára seděla na Rachelině místě. Hlavu opřenou o stěnu trupu letadla. Dívala se nepřítomně na bílou pěnu mraků, která se rozprostírala pod letadlem. Sluneční paprsky nasvěcovaly jednotlivé mraky, které připomínaly sochy ze šlehačky. Vypadala strašně křehce.

„Sáro,“ promluvil Derek a usedl proti ní.

Unaveně k němu otočila hlavu. „Ahoj, tati,“ pokusila se usmát, avšak ochablé svaly jí vypovídaly službu.

„Cítíš se dobře, miláčku?“ pohladil Derek Sářinu tvář.

Její oči vypadaly ještě větší ve vyhublé tváři.

„Je mi…hrozná…zima,“ mluvila velmi pomalu.

V kabině bylo přetopeno, ale chvěla se slabostí. Přehodil tedy přes Sářina ramena svůj svetr a prohlížel si dceru, jakoby jí viděl poprvé.

„Tati promiň mi, ale ...“

Přerušil jí: „V pořádku. Nickovi se nic nestalo, jen byl trochu otřesený.“

„To je dobře,“ zmlkla.

„Sáro, nechceš nějak pomoct?“ zeptala se Rachel.

„Myslím, že bude brzo konec. Nemám moc času. Ve mně je něco.... strašného. Zabila jsem člověka,“ mluvila tiše jakoby sama k sobě.

„Nikdy nedopustím, aby se to opakovalo.“

Derek s Rachel na ní s úžasem hleděli.

„Sáro, vždyť musí být nějaká cesta, nějaké řešení,“ oponoval jí Derek.

„Věř, uděláme cokoliv, abychom tě toho zbavili,“ zasáhla jim do řeči Rachel.

„Myslím,“ pokračovala Sára, „že jsem si moc zahrávala a teď musím zaplatit.“

„Kdy vše začalo, Sáro? Hned potom cos přečetla ty znaky na zlaté dóze?“ ptal se Derek.

„Ano, myslím... ano. Něco jsem cítila, nemohla jsem se pohnout. Pak už jen krev. Krev...,“ rozvzlykala se, ale v jejích očích se neobjevila jediná slza.

Derek ji přivinul k sobě. Cítil pod rukama každou kost.

„Musíš být silná a chtít, hlavně chtít,“ konejšil Sáru.

„Tati,“ zvedla k němu oči, „slib mi něco.“

„Cokoliv budeš chtít, dítě,“ vyhrkl překotně.

„Udělej potřebné, ale pokud nebude další možnost a začnu být nebezpečná svému okolí, nešetři mě. Skonči to. Musíš to pro mě udělat!“ naléhala prosebně, ale pevně.

„Já... já nemůžu. Vždyť jsi moje dítě.“

Sára mu skočila do řeči: „Ne, tohle nejsem já. Člověk, kterým jsem bývala, už dávno zemřel. Nevím jak je možné, že teď s vámi mohu mluvit, ale nebude to trvat moc dlouho... Tati, já nechci žít na úkor někoho nevinného. Co jsem si zavinila, musím i odčinit.“

Všiml si, že Sáru opouštějí síly. Na poslední chvíli jí zachytil, aby se nesvezla k zemi.

Rachel stékaly dojetím po tváři slzy.

Derek přivinul Sáru do náručí a nesl jí zpět na lůžko. Pečlivě upravil pokrývky a zapnul bezpečností pásy. Podíval se na hodinky. Ukazovaly londýnskou půlnoc. Pochopil. Sářin duch se sice probudil, avšak neměl takovou moc - ta měla teprve přijít.

Vrátil se do salonku k Rachel.

„Co chceš dělat, Dereku?“

Vrhl na ni ledový pohled: „Nikdy nedovolím, aby zemřela, i kdyby mě to mělo stát život.“