The Legacy - 6. kapitola 2. část

Letadlo se ustálilo na své letové hladině. Symbol „Připoutejte se“ zhasl.

Kapitán Brown vstoupil do salonku. „Vítejte, doktore Rayne. Doktorko Korigannová,“ pozdravil je přátelsky. „Tak koho vezeme dnes?“

„Mou dceru,“ pronesl Derek bezbarvě.

„Promiňte, netušil jsem, že máte dceru,“ snažil se zachránit trapnost situace Brown.

„V pořádku, kapitáne,“ pousmál se Derek. Zvykal na překvapené reakce svých známých.

„Budete si něco přát?“

„Ano, něco bych snědla. A ty, Dereku?“ obrátila se k němu Rachel.

Uvědomil si, že nic nejedl od včerejšího večera. „Zajisté, děkuji a rád bych si také zavolal, kapitáne.“

„Žádný problém, pane. Kampak to bude?“

„Domů,“ mrkl na hodinky, které byly ještě nastavené na londýnský čas. Čtyři. V San Francisku je osm včera večer.

Zvolil známé číslo.

Na třetí zazvonění se ozval George: „Nadace Luna, mohu vám pomoci?“

„Dobrý večer Georgi. Derek...“

„…doktore Rayne, jak to vypadá se slečnou Sárou?“ přerušil ho George.

„Nic moc, ale pevně věřím, že to zvládne. Můžete mi zavolat Nicka, Georgi?“

„Jistě, malý moment, pane.“

„Haló, Dereku? Jsi tam?“ ozval se po chvíli Nick. 

„Ano Nicku, máme velké problémy. Něco bych od tebe potřeboval.“

„Jistě, mluv.“

„Sedni k počítači a najdi všechno, rozumíš všechno o vymítání zlých duchů nebo ďábla. Dál najdi všechno o upírech, jak je zlikvidovat. A Nicku, pokus se najít především jak je zničit, aby jejich oběť přežila, rozumíš?“

„Dereku, Sára je .....posedlá ďáblem?“ polkl Nick na prázdno.

„Ne, není, vše je daleko horší. Pokud nebudeme dost rychlí.... zemře,“ dodal zdrceně.

„Neměj obavy, hned se do toho pustíme. Kdy přiletíte?“

„Počítám tak kolem poledne. Připrav vrtulník. Musíme jí dostat rychle do Odkazu. Rozumíš?“ nervozita v Derekově hlase nešla přeslechnout.

„Jasně, budu čekat od jedenácti. Spolehni se.“

„Nicku…“

„Ano, Dereku?“

„Děkuju.“

„Nemáš zač, Dereku. Šťastnou cestu. Ahoj.“

Ze sluchátka se ozval tón přerušeného spojení.

Derek se vrátil na své místo. Rachel právě chystala večeři. Nebo snídani? Čas mu splýval.

Najedli se v naprostém tichu, každý ponořen do svých myšlenek. 

„Půjdu si na chvíli lehnout, Dereku. Měl bys jít také,“ dívala se na jeho unavený obličej.

„Půjdu se ještě podívat na Sáru. Odpočiň si. Rachel…,“

Zastavila se. „Ano?“

„Děkuji ti, žes jela se mnou. Myslím.... sám bych to nezvládl.“

Usmála a odešla.

Derek vzal Sářin batoh a vytáhle obě knihy. Z jedné vypadla na podlahu fotografie, kterou zvedl a dlouze se na ní zahleděl. Sářin šťastný výraz jako by mu říkal: Zvládneš to, musíš věřit. Helenina melancholická tvář vyzařovala prosbu: Musíš to udělat, prostě musíš, Dereku! Vrátil fotografii zpět do batohu.

Zvedl se a přešel do zadní části letadla. Obyčejně zadní část letadla sloužila za nákladový prostor, ve kterém převáželi archeologické nálezy z celého světa, ale dnes zde bylo zřízeno lůžko.

Sára ležela zabalená do přikrývek a připomínala egyptskou mumii, kterou bezpečnostní pásy chrání před pádem při případných turbulencích.

Jemně přejel prsty po voskovém čele. „Nevzdáš se. Jsi má dcera. Nikdy se nevzdáš...,“ snažil se přesvědčit o pravdivosti svých slov spíš sám sebe.

Sářina pokožka byla stále chladnější. Přístroj monitorující tělesné funkce ukazoval teplotu 29 stupňů Celsia.

Posadil se u jejího lůžka a zapnul bodové světlo nad hlavou. Otevřel jednu z knih - Sářinu diplomovou práci. Začetl se.

Na úvod: co je to vampýr, chcete-li upír - Upír je zemřelý člověk, jehož tělo se v hrobě nerozkládá. V tomto těle vychází upír ze svého hrobu (obyčejně v noci) a saje krev ze živých lidí. V té době upír není ve svém hrobě, jeho rakev je prázdná. Nejstarší použití slova upír je ve sborníku Pajsjevském (14. století). Víra v upíry byla na světě velmi rozšířená, jak svědčí názvy pro upíra v různých jazycích. Častým, jaksi mezinárodním názvem pro upíra je nosferatu. Černoši na Haiti mu ve své kreolštině říkají „chauché“…

Hlava mu klesla ke straně. Usnul.

„Letiště Newark, tady let 3509, Alfa, Whisky, Tango, vidíte nás?“ ohlásil se kapitán Brown.

Ze šumění vysílačky se ozvalo: „Ano máme vás na radaru. 3509 Alfa, Whisky, Tango. Vítejte doma. Nemáme pro vás moc dobré zprávy. Právě se k nám blíží El Niňo. Do pěti minut vlétnete do pořádné bouřky. Roger.“

„To je od vás velmi milé, budeme si muset držet klobouky. Roger.“

„Ozveme se za deset minut. Roger.“

„Rozumíme Alfo, Whisky, Tango. Over,“ odpověděl hlas z řídící věže na newyorském letišti.

„Čteš něco zajímavého, Dereku?“ otázal se ho neznámý ženský hlas. Zvedl oči a podíval se směrem k Sáře, odkud hlas vycházel.

V přítmí se rýsoval obrys postavy. Nedokázal přesně rozeznat rysy obličeje, ale zdála se mu povědomá. Postava sklonila hlavu a políbila ležící Sáru na čelo.

„Heleno?!“ zvolal překvapeně Derek.

„Ano, jsem to já. Čekal jsi snad, že ji přestanu chránit?“

Derek na ní nevěřícně zíral. „Ale..., ale vždyť ty jsi...,“ polkl, „vždyť jsi mrtvá.“

„Co je to mrtvá? Tělo lze zabít, avšak duši, duši, Dereku, tu nezabije nic. Jen možná...,“ odmlčela se.

„Možná jen...?“ nechápal Derek.

Heleniny zelené oči jakoby světélkovaly z přítmí.

Zadívala se mu zpříma do očí: „Jen…,“ říkala pomalu, „jen ztráta víry v sama sebe, Dereku. Nesmíš pochybovat, ani na okamžik. Jinak Sáru ztratíš navždy a její duše bude bloudit mezi nebem a zemí a rozsévat zlo a zkázu. Slib mi...,“ podívala se ustaraně k okénku, za kterým se nakupily černé bouřkové mraky, „že se nikdy nevzdáš!“ vykřikla naléhavě.

V té chvíli rozřízl blesk oblohu. Letadlo se zachvělo.

Derek sklouzl ze sedačky a kniha mu vypadla z rukou. Rychle se podíval k Sáře. Helena zmizela. Letadlem otřásala silná turbulence.

„Co je s dvojkou,“ vykřikl kapitán.

Letadlo se otřásalo stále víc.

„Letiště Newark, letiště Newark, slyšíte mě? Tady let 3509, Alfa, Whisky, Tango,“ volal Brown do vysílačky.

Praskání vysílačky zaplnilo pilotní kabinu.

„Newark, Newark, ozvěte se!“ opakoval kapitán.

„Tady Newark, co se děje Alfa, Whisky, Tango.“

„Uchází nám palivo! Druhý motor ztrácí tah. Žádáme o nouzové přistání!“ volal rozčileně kapitán do vysílačky.

Druhý motor zhasl. Letadlo se začalo stáčet ke straně. Oba piloti se snažili udržet přímý směr. Kapitán se pokoušel znovu nahodit motor.

Prudké turbulence si lehce pohrávaly s letadlem.

„Konečně,“ vykřikl kapitán Brown.

Druhý motor naskočil. Podařilo se jim srovnat letoun do relativně stabilní polohy.

Blesky křižovaly kolem letadla. Ledové kroupy velikosti tenisových míčků bubnovaly do jeho trupu...

Rachel náhlý otřes shodil z provizorního lůžka. Právě se sbírala z podlahy, když vešel Derek.

„Jsi v pořádku, Rachel?“ ptal se starostlivě.

 „Ano, myslím, že ano.“

Snažila se zvednout ze země. Nebylo to jednoduché. Stroj sebou stále zmítal.

„Připoutejte se!“ zavelel z reproduktoru kapitánův hlas.

Ručkovali podél stěny, až ke svým sedadlům. Sotva dosedli, letadlo se prudce propadlo. Nebýt připoutáni, jistě by si rozbili hlavu o strop. Rachel se chtělo zvracet.

„Alfa, Whisky, Tango, slyšíte nás, tady letiště Newark?“ přerušil hlas prskání vysílačky.

„Ano, slyšíme vás, Newarku.“

„Přistaňte na východní dráze 256. Roger.“

„Ano rozuměl jsem, východ 256. Over.“

Začali sestupovat. V osmi tisících vylétli z mraků. Před nimi se rýsovalo pobřeží s New York city uprostřed.

Turbulence ustaly. Prudký liják však nepřestával bičovat trup letadla.

O deset minut později rolovali k hangárům na okraji letiště.

Derek vstoupil do pilotní kabiny. „Nějaká potíž, kapitáne?“

„Zřejmě se poškodil přívod paliva, pane.“

„Je to vážné?“

„Ne zase tak moc, jen musíme zjistit, kde je prasklina a vyměnit poškozenou část. Motor je snad v pořádku.“

„Bude oprava trvat dlouho, kapitáne?“ ptal se Derek dívaje se na hodinky.

„Myslím,... takových pět, šest hodin, pane.“

„Je místní čas 8.05?“ ptal se dál.

„Ano přesně, pane.“

Derek v duchu počítal. Je osm a zbývá nám osm hodin letu. Za šest hodin budeme schopni odsud odletět. To znamená, že kolem osmé večer bychom mohli být v San Francisku. Do místní půlnoci zbudou stále čtyři hodiny. Ano, dalo by se to stihnout. Ale pokud se Sára bude držet londýnského času?

„Kapitáne Browne, pokuste se opravit letadlo rychle, prosím. Moc na tom záleží,“ požádal a odešel.

Rachel konečně domluvila svému žaludku. Stála u Sářina lůžka a kontrolovala přístroje. Sára ležela stále na svém místě. Turbulence jí nijak neublížily, neboť bezpečnostní pásy nedovolily žádný samovolný pohyb.

„Je letadlo v pořádku, Dereku?“ 

„Praskl přívod paliva k jednomu z motorů. Uděláme si šestihodinovou přestávku.“

„Ale co Sára?“

„Vím, ale nemůžeme jí vézt normálním letadlem. Počítal jsem to. Snad vejdeme se do zbývajícího času. Pokud ona rozliší místní a londýnský čas.“ Představa zmítajícího se Sářina těla jím otřásla.

„Zůstanu s ní. Jestli chceš, běž se projít do města.“

„Já nikam nemusím,“ snažila se odporovat Rachel.

Derek se unaveně pousmál. „Musíš přece něco přivézt Kate. A ještě prosím tě zavolej Nickovi, že přiletíme s šestihodinovým zpožděním.“