Trigon - 32. kapitola - speciál

Občas, když nám naši hrdinové začali už lézt trochu na nervy, začalo nám "hrabat" a rozhodly jsme se jim pomstít :-). Proto jsme pár kapitol malinko zparodovaly. Mrkněte, jak to dopadlo. Pozn.: Nenechte se zmást začátkem a pokračujte vesele ve čtení.

Po cestě jsem se snažila Edwardovi v rychlosti podat co nejvíc informací o „malomocných upírech“.

„Ness, ty se raději drž stranou. Nejsi dost silná na boj,“ nabádal mě.

Elena si ochranitelsky stoupla vedle mě. „Dám na ni pozor.“

„Nemusíte mít starosti. Chci vám pomoct,“ nehodlala jsem stát mimo.

„Dlouho jsi nepila...,“ snažila se El zvrátit mé rozhodnutí, ale zapomněla, že i ona se naposledy posilnila při cestě na ostrov.

„Pila, mám síly právě dost, abych byla taky užitečná.“

Zatvářila se značně skepticky a škubla koutkem úst.

„Vážně, nelžu. Sice...jenom.... psa, ale....nejsem tak slabá.....!“

Vběhli jsme na místě boje. Nebylo víc času se dohadovat.

„Nejsou všichni! Pár ji chybí,“ zakřičela jsem na Cullenovy, kteří právě odráželi útok Turdeho a Dolia.

„Ness, holčičko moje!“ vrhla se ke mně Bella.

Ještě že jí Alice kryla záda, protože poté, co na moment odvrátila pozornost, se jí chystal zezadu napadnout jeden z gardy O'Carrollů, jehož jméno jsem neznala.

Situace se zdála být velmi vážná. Na bouřlivé přivítání s Bellou ani ostatními rozhodně nezbýval čas. Každá, byť sebemenší ztráta pozornosti se nám mohla zle nevyplatit.

Matka mě stihla sotva pokárat za všechny mé nezodpovědnosti.

„Mami, pozor!“ vrhla jsem se na dalšího upíra, který číhal na hradbách a pokusil se skočit mezi nás.

Společně jsme jeho útok odrazili.

Najednou se po malomocných slehla zem. Zůstali jsme stát uprostřed nádvoří.

Sami....Cullenovi a Eleanora Volturiová, Marcusova dcera.

Takové shledání se svou rodinou a Eleanorou jsem si vskutku nepředstavovala. Nejradši bych se na ně vrhla a všechny políbila. Eleanoru bych však zulíbala ze všech nejvíc.

Pochopili.

Alice, Jasper, Emmet, Esme, Rosalie.... Přistoupila jsem k nim s nataženými dlaněmi. Stiskli mi ruce. Snažila jsem se co nejrychleji přenést své myšlenky. Neměli jsme čas na dlouhé vysvětlování. Varovala jsem je hlavně před podivnými upíry, ukázala jim hrad. Uviděli úplně všechno.

Hladomornu, O'Carrollovy.... Bella sebou vystrašeně cukla a pustila mou ruku.

„Za tohle zaplatí!“

„Budou nás chtít rozdělit,“ poznamenala bystře Elena. „Vědí, že v boji jeden na jednoho je nemáme šanci roztrhat,“ prozradila, že je i výborný stratég.

„Je jich víc. Musíme...,“ zvažoval Edward.

Nestihl domluvit. Ze všech stran se pomalým krokem, na upíry dost nezvyklým, blížili obyvatelé Leapu. Vlastně až na Seana. Jejich siluety se v mlze hrozivě tyčily všude kolem.

Obklíčili nás.

O'Carrollovi a jejich garda.

Stáli jsme semknutí a napružení až do nejmenší částečky našich těl. Schylovalo se k rozhodujícímu úderu.

Netuším, co si o nás O'Carrollovi mysleli, ale určitě je příchod mé rodiny a mojí drahé, nejlepší přítelkyně zaskočil. Rozhodli se pravděpodobně vsadit všechno na jednu kartu a postavit se nám s celou svojí převahou. Museli vědět, že Volturiovi nejsou daleko a chtěli nás mít „vyřízené“, než se objeví.

„Esme, až to bude možné, odveď Ness, prosím. Nebo ji alespoň pohlídej,“ stihl ještě požádat Edward babičku a jeho pohled tentokrát nepřipouštěl žádné námitky.

Přikývla.

„Nikdo vás nezval,“ zvolal směrem k naší skupině Tadhg. „Tohle není váš boj. Stačí, když zůstane..... ona,“ natáhl ruku s ukazovákem namířeným na Elenu, „a necháme vás v klidu odejít.“

Cullenovi zlověstně mlčeli. Odpověď se dala vyčíst z jejich kamenných tváří a útočných postojů.

Hrozivé hrdelní mručení se neslo zvukovou vlnou vstříc našim nepřátelům místo odpovědi.

Mlha, válící se nám pod nohama, by se dala krájet, a zrovna tak elektrizující nervozita, která prosakovala okolním vzduchem.

„Jak chcete,“ zašeptal Tadhg. V mrtvém tichu se jeho slova rozléhala hradním nádvořím zřetelněji, než kdyby použil mikrofon.

V momentě, kdy dořekl svá slova, se na nás vrhla celá O'Carrollova garda i se svými pány.

Celkem šestnáct rozzuřených upírů, odhodlaných nás pozabíjet stůj co stůj, pokud možno co nejrychleji to půjde. Chytře se nás snažili roztrhnout od sebe a docílit osobních soubojů tělo na tělo.

Edward Cullen, Isabella Cullenová, Esme Cullenová, Emmet Cullen, Rosalie Cullenová, Jasper Cullen, Alice Cullenová a já, Rennesmé Cullenová s Eleanorou Volturiovou proti bratrům O'Carrollům a jejich přisluhovačům.

Carlislea Cullena jsem zatím nikde neviděla. Nakonec, je dobře, že tu ještě není. Nico musí zůstat stranou.

Jasper a Emmet se statečně postavili proti čtyřem z gardy. V divoké potyčce sice utržili pár kousanců, ale zatím se drželi.

Edward s Bellou odlákali O'Carrollovy malomocné z mého a Elenina dosahu. Edward bleskově četl myšlenky nepřátel a upozorňoval nás na každý jejich příští výpad. Přitáhl tím k sobě pochopitelně jejich pozornost. Zaměřili se na něho a umanutě se ho snažili za každou cenu odříznout od ostatních.

Naštěstí je ten manévr rozdělil.

Netušili totiž, že Edwardovou předností je neuvěřitelná rychlost, kterou proti zběsilým útokům upírů úspěšně využíval. Proběhl s nimi v patách určitě všemi prostorami hradu, až opět stanuli na nádvoří.

Mezitím mě Esme s Rosalií a Elenou vzaly mezi sebe a odrážely další dotírající malomocné.

Náhle Alice zvolala: „Vidím je, přicházejí!“

„Kdo?“ zakřičela na ni Esme.

„Volturiovi. Přicházejí.“

Boj nabral na obrátkách. Naneštěstí se záhy ukázalo, že všechny naše schopnosti nestačily proti upírům, kteří, ač se má rodina snažila sebevíc, nešli nijak zneškodnit. Především ne... zabít... roztrháním. Také jsme vůbec neměli čas založit jediný oheň a pokusit se třeba o jejich upálení. Mohli jsme se v podstatě pouze účinně bránit, ale postupně nás jejich nové a nové útoky začínaly vyčerpávat.

Sotva se Jasper s Emmetem vrhli na Dolia a odervali mu končetiny... zaraženě přihlíželi, jak během několika vteřin proti nim stál opět v plné síle.

Situace se zdála být patová. Vypadali, že si z nás dělají legraci a právě tohle je jejich bojová strategie.

Snažila jsem se pomoct Rosalii, kterou nepříjemně zranil Clopote. Než se jí hluboká rána na boku zacelí, bude oslabená. Toho se chystal využít druhý útočník a hodlal ji přidržet zezadu, aby mohl Clopote dokončit své dílo. Koutkem oka jsem najednou zahlédla Tadhga.

Vystihl okamžik, kdy byli ostatní zcela pohlceni bojem a skočil přede mě a Elenu. Jeho zlé, chladné oči se na mě uhrančivě upřely. Padla jsem na kolena a rukama si chytla krk.

Bože... umřu... udusím se. Nemůžu dýchat! Dokázala jsem ze sebe dostat jen chrčivé a chroptivé zvuky. Cítila jsem, jak mě opouštějí síly a hučí mi v uších z nedostatku vzduchu.

Elena na vteřinku překvapením ztuhla, ale bleskurychle, jak je jí podobné se vzpamatovala. Pochopila v mžiku, v čem tkví Tadhgova schopnost. Nedokáže mi ublížit Jane, nedokáže to ani tenhle upír, pomyslela si. Nedokáže to prostě nikdo!!! Spoutala Tadhge svým uhrančivým upířím pohledem a vzápětí mu vrátila jeho útočný manévr. Neviditelná síla, která mi drtila krk, zmizela. Zalapala jsem po dechu. Krk mě sice bolel, ale nebyl čas se s takovou hloupou malicherností zabývat. Ale fakt mě dost bolel...ten krk.

Bella zahlédla z věže, kde bojovala, naše nesnáze. Chtěla k nám seskočit a použít svůj štít.

„Už nemusíš, mami. Budeme v pořádku,“ podařilo se mi na ní zapištět a současně jsem jí upozornila ukazováčkem na upíra, který lezl vzhůru po hradbách a chystal se jí zákeřně podtrhnout nohy a shodit dolů.

Tadhg se skácel k zemi. Chrčel. Než stihl pochopit, proč.... přistáli mu na zádech dva neznámí upíři.

Rozhlédla jsem se. Konečně! Volturiovi! Elenina rodina!Budeme zachráněni!

Tadhg nestačil vůbec zareagovat. Byl dokonale ochromený Eleninou schopností, kterou mu duchapřítomně vrátila jeho mentální útok, jímž nám chtěl sevřít hrdla, abychom se udusily. Bezmocný a neschopný se bránit zemřel roztrhán gardisty Volturiových.

Na nádvoří se rozhořely vysoké ohně.

„Ohně! Založte ohně... Víc ohňů!“ rozlehl se nad našimi hlavami Arův hlas. „Netrhejte jim končetiny. Odtrhněte jen hlavu a hoďte je do ohně. To je jediný způsob, jak je zabít. Pospěšte si.“

Aro stál na vrcholu věže a udílel rozkazy své gardě, kterou přivedl na pomoc. Mezi nimi jsem spatřila i Giannu.

O'Carrollovi znejistěli.

„Ještě není konec! Bojujte!“ zařičel jako smyslů zbavený Mulrooney při pohledu na svého zabitého bratra, jehož ostatky už skončily v jednom z ohňů.

V čele svých malomocných se pokusil prorazit mezi Volturiovými a uniknout na druhou stranu, pryč od ohňů.

„Kryjte si hlavu,“ zavolal na zbytek svých mužů.

Volturiů přišlo asi patnáct, rychle jsem je přehlédla. Boj se tedy stal vyrovnaným.

I když.... Cullenovým už ubývalo síly.

Ještě jsem ale nikde nezahlédla Orlanda. Kam zmizel? Nač čeká? Nepůjde svým bratrům na pomoc?

Ach... ano. Bojoval se třemi Volturiovými u Seanova domku. Chtěli ho sevřít mezi sebe, ale chytře se jim vždy vykroutil a zasazoval jeden smrtící úder za druhým. Dva rozerval na kusy a třetí raději prchl z jeho dosahu.

Naši skupinku, Rosalii, Esme, Elenu a mě, chránili teď dva gardisté od Volturiů.

Malomocných ubylo. Ze třinácti zbylo bojeschopných nanejvýš osm. Tadhg byl již také mrtev. Mulrooneho jsem najednou neviděla.

Zdálo se mi, že Gianna s jedním z Volturiových mužů trhají dalšího malomocného a nakonec s ním skáčou do ohně, kde mu Gianna celou svou silou stihla ještě odtrhnout hlavu. Ven z ohně však vyskočila jenom jedna postava. Po chvíli, kdy se černý kouř malinko rozestoupil jsem si uvědomila, že.... Gianna a malomocný zůstali uvnitř.

„Gianno..., proboha,“ sjelo mi ze rtů.

„Muselo se to stát, Ness,“ zašeptal Elenin hlas vedle mě. Ani jsem si nevšimla, že stojí tak blízko. „Osud to vyřešil za nás.“

Pochopila jsem.

„Pozor..., Ness!“ odstrčila mě najednou Elena a v příští chvíli čelila místo mě útoku Sibia.

Prudce do ní vrazil. El tak silný náraz nečekala. Zavrávorala a spadla upírovi k nohám. Pokusila jsem se jí přiskočit na pomoc, ale odrazil mě také, jedinou ranou. Skutálela jsem se asi deset metrů od Eleny. Rychle jsem vyskočila na nohy a chtěla svůj pokus zopakovat. Elena však zůstala ležet na zemi. Její tělo se chvělo v křečích vyvolaných nesnesitelnou, téměř porodní bolestí. Zasténala.

Snad se jí něco nestalo? „Ne, El. Bože, prosím…ne, prosím! Neumírej!“ vykřikla jsem.

Najednou jsem si uvědomila, že jsem v samém hysterickém rozrušení přehlédla Jane, která stála opodál u stromu, jež se prapodivně kroutil pod hradbami, a její rudý pohled se propaloval do zhroucené Eleny. Takovou hroznou, děsivou a nepříčetnou nenávist jsem snad ještě nikdy nikde neviděla. A určitě ani neuvidím.

Došlo mi, že ji chce držet v šachu tak dlouho, než ji druhý upír zabije. Taková hnusná zákeřnost. Netušila jsem, že Jane Elenu tolik nenávidí, a je schopna zachovat se tak podle.

„Ne, Jane! Nedělej to! Nech jí!“ zařvala jsem na ni, ale neposlouchala. Soustředila se na Elenu a vůbec mě nebrala na vědomí.

Váhala jsem, kam se vrhnout. Rozhodla jsem se skočit po Jane a pokusit se odlákat její pozornost.

Elena se ocitla v pasti. Ještě jsem zahlédla, jak pohlédla na Sibia v očekávání své blízké smrti. Ukrutná, nesnesitelná bolest ji znovu přemohla. El zatnula zuby a odevzdaně zavřela oči. Připomněla mi svatou mučednici Justýnu. Kde jste andělé – ochranitelé?!

Náhle a zcela nečekaně dopadl na krk Sibia Orlando. Jediným pohybem svých silných rukou mu odtrhl hlavu a smýkl s ním do ohně opodál. Sibiu si nestačil uvědomit vůbec nic. O život ho připravil jeho pán.

Zděšeně jsem přihlížela, co udělá Orlando dál.

Elena se svíjela u jeho nohou naprosto bezbranná, paralyzovaná tou nejkrutější bolestí. Orlando ji měl jistě v úmyslu políbit a osvobodit, jako zakletou princeznu ze spárů zlé čarodějnice, ale také uviděl Jane, jenž stále držela Elenu ve své ďábelské moci. Lucifer by před ní ustrnul,ale Orlando se bez rozmýšlení postavil mezi ně.

Zdálo se, že Janina schopnost na něj nepůsobí. Jak je to možné? Dodnes jsem si myslela, že je dokonalá pouze El!

Eleně se znatelně ulevilo. Pomalu otevřela oči a rozhlédla se kolem. Její zrak dopadl na Orlanda stojícího před ní jako štít. Jako skála. Jako.....princ všech princů a rytíř všech rytířů. Rychle si snažila v hlavě srovnat, co se stalo. Zvedla se ze země stále krytá za jeho dokonalým, svalnatým, vypracovaným tělem.

„Děkuju,“ zašeptala a s bledým obličejem, tolik připomínají upíra se žhavě přisála k jeho rtům.   Jane šokem omdlela.

Trnula jsem v očekávání konce tohoto nenadálého a neuvěřitelného love story, probíhajícího mi přímo před očima. Nico mě takhle nikdy nepolíbil. Pozorovala jsem závistivě El a Orlanda. El líbala Orlanda nekonečně dlouho. Musel ji nakonec lehce odstrčit. Všimli jsem si totiž Volturiů, kteří je zpozorovali. Zírali na ně a hrozilo, že Aro šokem spadne z cimbuří.

Orlando zavřel oči a dotkl se lehce nosem Eleniných vlasů v zátylku, jako by si chtěl jejich vůni zapamatovat....navždycky.

„Uteč se mnou...má lásko“ zašeptal jí do vlasů roztouženě.

„Nemohu, Cullenovi a Volturiovi se beze mě ještě neobejdou“

„Pak tedy...vyřiď co musíš. Přijdu si pro tebe a budeme spolu žít navěky!“

„Počkám, tak dlouho jak bude třeba. Buď opatrný“ kývla El svou krásnou chytrou hlavou směrem k Volturiům.

Malinko zaváhal , usmál se na ni v příslibu všech příštích sladkých něžností a...... zmizel...

Jane stále ležela zhroucená v šoku pod stromem. El se k ní rychle přitočila a procedila mezi zuby: „Vidíš...a tebe nikdo nechce, protože jsi zlá a hloupá.“ Otočila se ke mně. „Pojď, Ness. Ty taky nejseš nejchytřejší, ale aspoň nejsi zlá. Boj zatím neskončil,“ zamířila k nádvoří.

Měla pravdu,jako vždycky, naše pomoc se mohla hodit.

„Carlisle...., to je Carslisle,“ upřela jsem zrak do mlhy. Ale kde je Nico?

Nevím, kam zamířila Elena, já však běžela přímo ke Carlisleovi, který s Edwardem a Bellou společně pacifikovali dalšího malomocného.

Rameno vah se konečně vychýlilo na naši stranu. Ti zbylí malomocní přesto bojovali urputně a nepolevovali ve svých útocích. Věděli, že zemřou, a tak se rozhodli nedat nám vítězství zadarmo.

Sotva mě Carlisle spatřil, přispěchal s vysvětlením. „Neboj se, Ness, Nico je v pořádku. Je v autě před hradem...“

Na víc jsem nečekala a zamířila na příjezdovou cestu. Nechal ho samotného? Bez ochrany? Auto bylo naštěstí opravdu dobře ukryté. V křoví, a ještě na něm byly poházeny větve. Carlisle udělal pro Nicovu bezpečnost co mohl. Určitě si říkal, že je v boji každá ruka dobrá... pochopila jsem ho, ale Nico byl tak bezbranný.... Jeho siluetu jsem zahlédla na zadním sedadle. Měl na sobě Carlisleův kožený kabát. Kvůli pachu. Carlisle myslel na všechno. Přesto byl však Nico vystaven obrovskému nebezpečí. Zaťukala jsem nejdřív na okno tak, abych ho nepoděsila. Nejdřív se přikrčil, ale sotva zahlédl za okýnkem můj obličej, vyskočil z auta.

„Ness...! Jsi zdravá, živá...“

„Ale dlouho nebude....!“

Zatrnulo nám. Hlas, který se ozval za námi, nepatřil nikomu z našich. Znám ho. Ohlédla jsem se. Dva metry od nás stál Mulrooney. Nedávala jsem pozor a on mě sledoval až sem. Zabije nás.

„Nech ho na pokoji. Bojuj se mnou,“ snažila jsem se ho odlákat od Nica.

„Kdepak jsou ti tví ochránci? Nó.... kdepak jsou?“ hmátl po nás rukou.

Nevím, co měl v úmyslu udělat, ale Nico přede mě skočil ještě, než jsem stihla zareagovat. Jako by Mulrooneyho gesto čekal. Mulrooney ho jediným pohybem své paže odhodil na auto a sápal se po mně.

Boj na život a...... na smrt, proběhlo mi hlavou.

Moolroney se na mně vztekle vrhl. Neměla jsem proti němu moc nadějí na úspěšnou obranu. Vlastně, vůbec žádnou.... naději. Byl v podstatě dost zbabělý na to, aby se postavil v čestném boji Cullenovým, nebo Volturiům. Místo toho si počíhal na jejich slabinu. Na mě a mojí snahu ochránit Nica.

V jeho rukou jsem byla křehčí než porcelánová panenka.

„Tvoje smrt bude odplatou za moje bratry!“ rukama mi pevně sevřel hrdlo a začal mě škrtit.

Šátrala jsem po jeho pažích v marné snaze se osvobodit. Moje schopnost... poslední šance!

Představila jsem si Tadhga, jak ho trhají a hážou do ohně Volturiovi gardisté. Podařilo se mi zachytit se Moolroneyho zápěstí a své vize na něho přenést. Doufala jsem, že získám ještě malinko času, než... než mě zabije. Chtěla jsem ho něčím odvrátit, šokovat, prostě... nechtěla jsem... umřít. Teď rozhodně ne.

„Néé...,“ zařval a mně došlo, že to byl marný pokus. Odhodil mě na kapotu auta. Skočil za mnou. Skulila jsem se na zem a posledním zbytkem sil jsem vymrštila ruce proti němu. Neuvědomila jsem si, ale že ležím zčásti pod vozem, a tak, místo abych zabránila Moolroneymu v dalším útoku, zakleslo se mé pravé předloktí o jakousi ostrou hranu na podvozku a já si způsobila hlubokou tržnou ránu. Z poraněné paže vytryskl proud teplé krve.

Moolroney, klečící na mém téměř bezvládném těle se zachvěl, chřípí se mu rozšířilo a chystal se zasadit mi svými zuby smrtelný úder. Jeho rudé, vyprahlé oči se nebezpečně přiblížily.

Zavřela jsem oči. Nicu...miluji tě…

Najednou...... tlak ustal. Pod chvějícími se řasami jsem uviděla Marcusovu tvář. Elenin otec. Najednou jsem věděla, že je po všem. Jsme zachráněni.

„Žije..zatím. Musíme ji odsud odnést do bezpečí, Edwarde, než přijdou ostatní,“ slyšela jsem Markův hlas jakoby z velké dálky.

Šeptala jsem a doufala, že mě uslyší: „Nezabíjejte ho.... Zná tajemství proměny malomocných.“

Pak jsem ztratila vědomí.....

Cítila jsem, jak ze mě spolu s krví uniká i má životní síla. Carlisle se nade mnou skláněl a snažil se zastavit krvácení. Hučelo mi v uších a všechno začalo splývat. Ozvěna kroků, která se blížila i hlasy okolo. Pomalu jsem se odpoutávala od svého těla a pocítila úžasnou lehkost. Najednou jsem je viděla. Stáli tam všichni nad ležícím tělem. Mým tělem. Carlisle se snažil zastavit únik krve z velké, otevřené rány na mém pravém předloktí.

„Ztratila moc krve, nevím, jestli bude žít,“ zhodnotil situaci.

„Musí být nějaká šance. Zachraňte ji, prosím.“

Viděla jsem Nica, klečícího u mé hlavy a zoufale upírajícího na Carlisla zrak.

„Jsou dvě možnosti. Pokud ji nakazím upířím jedem, promění se. Bude jednou z nás. Ale přežije.“

„A ta druhá?“

„Ztratila příliš mnoho krve, prodělává hemoragický šok. Snad by pomohla krevní transfuze. Bohužel, jediný člověk, který může v tuhle chvíli pomoci, jsi.... ty. Musel bys dát ale všanc svůj vlastní život a o jejím stále nebude rozhodnuto. Je to velké riziko pro vás oba. Nevím, jak budou vaše těla na transfuzi reagovat. Co bude dál, prostě neví nikdo.“

„Ne, Nico.... nedělej to! Chci, abys žil! Neriskuj! Naše srdce jsou jedno, už nejdou oddělit. Dokud bude bít to tvé, budu žít také!“ křičela jsem, ale nikdo mě neslyšel.

S hrůzou jsem pochopila, že mě nevidí ani neslyší. Jsem duch. Už jsem mrtvá. Je.... konec.

„Udělej to Carlisle, dám jí všechnu svou krev, bude-li třeba. Jenom ji zachraň. Sama se musí rozhodnout, jestli chce být nesmrtelná. Dej jí šanci,.... prosím!“

Na mou necitelnou tvář dopadaly Nicovy slzy.

„Nebo mě také udělej tím, co jste vy.“

„Ne Nico, teď nemůžu. Ty máš stále ještě na výběr.“

„Už jsem zvolil,“ nastavil Niccolo rozhodně svou paži.

„Dobře, pokusím se a ty, jestli jsi věřící, se začni modlit,“ otevřel Carlisle svůj příruční kufřík a vyndal obinadlo.

Neschopná zasáhnout jsem se krčila u stropu a sledovala jehlu, nořící se do naběhlé Nicovy žíly.

Postav přibývalo.

„Nemůže umřít... nemůže,“ Bella ukryla uplakanou tvář na Edwardově rameni.

Edward ji pohladil po vlasech. „Neboj, vrátí se.... naše holčička... se vrátí,“ i on jen těžko skrýval strach a slzy. Vytáhl s kapsy balík kapesníků a rozdal je okolostojícím.

„Žije?“ hlesl na Carlislea Nico a nos mu zrudl usilovným troubením do kapesníčku.

Nemohla jsem vydržet dívat se, jak všichni trpí. Mě se docela zalíbilo být duch. Stačila myšlenka na Elenu a ocitla jsem se venku, na místě, kde Volturiovi dokonávali své dílo. Na nádvoří.

Malomocné jsem neviděla.... jsou mrtví. Proč tedy nevidím jejich... duše? Jen hustý tmavý dým, stoupající z vysokých ohňů prozrazoval, že s nimi Volturiovi nejednali v rukavičkách.

Tadhg je mrtev, Orlando opět unikl a Mulrooney....?

A kde je Elena?

Propátrala jsem celé nádvoří, hrad i okolí. Nebyla tady. Nikde.

Když tu náhle...spatřila jsem ji. Stála a dívala se do jednoho z ohňů. Nádherná, nadpozemská bytost. Skoro jsem měla dojem, že vidím nad její přenádhernou hlavou plnou bohatých a chytrých myšlenek zazářit...malý zlatý kroužek.

Bože, pomyslela jsem si. Ona není upír...ona je...Anděl!!!

Zrovna jsem měla v úmyslu využít úžasné nespoutanosti duše v hmotném těle a prohlédnou si ji zblízka ze všech stran... jenže... náhle... mě cosi přinutilo změnit své plány a vrátit se na místo, kde nyní probíhal boj... o záchranu mého života.

Seanův dům.

Obrovská síla rozvibrovala mé nehmotné tělo a táhla mě k tmavému úzkému tunelu. Ještě chvilku! prosila jsem. Cítila jsem se dobře... nic mě nebolelo....

…..Elena, Nico, moje rodina... jejich láska a.... má touha se k nim vrátit, neopouštět je navždy bylo poslední, nač jsem ještě pomyslela.

Tíha. Velká tíha.

Ucítila jsem pravidelné údery svého srdce.

Tělo sebou trhlo a já... znovuzrozená, se hluboce nadechla.

„Dýchá! Máme ji zpátky,“ konstatoval Carlisle a úlevně vydechl.

„Žije!“

Bella si také klekla vedle mě. Studenou dlaň mi přitiskla na čelo. Pootevřela jsem oči. Spatřila jsem kupu posmrkaných kapesníků.

„Mami, tati... Nicu.“

Slabostí jsem sotva udržela víčka, ale zmocnil se mě neuvěřitelně silný pocit štěstí.