Trigon - 24. kapitola - speciál

Občas, když nám naši hrdinové začali už lézt trochu na nervy, začalo nám "hrabat" a rozhodly jsme se jim pomstít :-). Proto jsme pár kapitol malinko zparodovaly. Mrkněte, jak to dopadlo. Pozn.: Nenechte se zmást začátkem a pokračujte vesele ve čtení.


   

Elena povolila sevření svých dlaní. Všechno ustalo velmi náhle. Jako by kdosi vytrhl šňůru ze zásuvky. Mým vědomím přestaly proudit energetické obrazy myšlenek. Seděli jsme potichu, mlčky ponoření do svých úvah. Netušila jsem, co říct. Jak ukonejšit Eleninu zraněnou duši. Bylo jasné, že ji stálo velmi mnoho sil se takhle rozhodnout. Obnažila nám své nitro a nechala nahlédnout až do jeho nejzazšího koutku. Nevím, čím jsme si s Nicem zasloužili tak obrovskou důvěru navenek nepřístupné Eleny.

Slzy, které si vyhledaly cestu z mých očí kanuly jedna po druhé tváří a já v pootevřených rtech mohla jazykem vnímat jejich slanou chuť. Nico opatrně vstal, otočil hlavu a zadíval se kamsi do dálky skrze listoví keřů v zahradním parku. Všimla jsem si, jak bezděky přejel loktem po svém obličeji.

„Eleno, já netušila, že Marcus…“

„Já také ne, Ness. Mnoho se mi objasnilo teprve nedávno. Neměla jsem v úmyslu vás takto zatěžovat. Jen....asi všechno potřebovalo vyjít ven. Ulevilo se mi a …..jsem vám moc vděčná za to, že jste mě trpělivě vyslechli.“

Svěsila hlavu jako by se omlouvala. Nechápala jsem proč.

„Eleno, Marcus tě miluje. Udělal by pro tebe cokoliv. Vždycky tě miloval. Tvá matka zemřela a tys myslela, že jsi opuštěná, sama a bez lásky svých blízkých...“

„Vidíš, Ness, jak moc se může člověk,“ zarazila se, ale pak pokračovala, „mýlit.“

„Nikdo nejsme dokonalý, El. Tenkrát jsi to tak vnímala. Bylas ještě dítě.“

Možná proto ta odtažitost. Měla pocit, že je nemilovaná, nechtěná. Uzavřela se do svého světa a časem narostly hradby kolem jejího srdce do obrovských rozměrů. Je hodně těžké zbořit tohle dobrovolné vězení. Duše uvězněná v pancíři zatvrzelosti. Nadešel zřejmě čas osvobodit se a osud Eleně přivedl do cesty spoustu okolností, díky nimž mohla konečně dospět k úžasnému zjištění. Její otec ji nadevše miluje. Vždycky ji miloval.

Snad neuměl dávat svou lásku dostatečně najevo. Sám se přece musel vyrovnat se smrtí Didyme a pak Eleanořiny matky. Sváděl svůj těžký vnitřní boj a Eleně se jistě mohl na čas vzdálit. Příležitost včas si o všem promluvit pravděpodobně v době Elenina dospívání oba propásli a posléze k sobě těžko hledali cestu zpět. Až do této chvíle.

Nebýt mě, nebýt Niccola, nebýt všeho, co nás svedlo dohromady a co jsme společně prožili. Další kruh se uzavřel. Až jsem se sama zarazila nad tím, jak je to možné. Ale pokud je člověk dostatečně vnímavý, nemůže přehlédnout tuhle fascinující skutečnost.

„Máš pravdu, Ness. Souhlasím. A proto....děkuji,“ ozvala se Elena a vytrhla mě z přemýšlení.

 Všimla jsem si, že opět jemně položila svou dlaň na hřbet mé ruky. Všechno, co mi táhlo hlavou viděla.

„Mně neděkuj, Eleno. Já nevymyslela pravidla hry na tomhle světě. Můžu jen s pokorou smeknout před prozřetelností, která nás obklopuje.“

Mlčela.

Nico si mezitím zase k nám přisedl a potichu poslouchal.

„Podivný Trigon,“ pronesl po chvíli ticha.

Obě jsme k němu nechápavě vzhlédly a pohledem se dožadovaly vysvětlení. Párkrát pokýval hlavou, jako by si uvědomil nějakou závažnou skutečnost.

„Trigon je z astrologického hlediska velmi příznivé znamení v horoskopu. Harmonický aspekt spojující různé prvky. Symbolizuje dosažení rovnováhy. Každý člověk by se měl ve svém vývoji někam posunout, no a... určitě byla tohle obrovská příležitost pro vás El, Ness i mě. Docela rád bych prozkoumal naše horoskopy.“ Zaujatý tou myšlenkou se odmlčel.

„Hvězdy v tom...lidem mají...pomoci,.“ vydechla jsem očarovaně.

Ne, že bych se nikdy nesetkala s touhle „pavědou“, jak o ní někdy mluvili mí skeptičtí spolužáci, ale slyšet její obhajobu z úst milovaného člověka pro mě bylo dost překvapující. Nakonec, proč by nemohla být vyslechnuta i druhá strana. Niccolo byl zjevně o záhadách podobného druhu informovaný. Nakonec proč ne? Jen, aby se Nico nedivil, do čeho se zapletl. Horoskop pro upíry? Nevím, nevím.

„Takovým zvláštním způsobem se jedná o podobný trojúhelník i v našem případě,“ nevnímal mě. „Dvě ženy – upírky a mezi nimi obyčejný smrtelník. Láska a nenávist. Život a smrt. Vždyť, jak málo chybělo, abychom se nikdy nepotkali. Abyste mě vy, Eleno vaši blízcí nebo ...Ness zabily.“

Zavrtěla jsem s odporem hlavou. Tohle jsme si snad už vysvětlili.

„A jakých úžasných věcí můžeme dosáhnout, spojíme-li své síly.“

„Myslíte ten útěk z Volterry? Měl jste namále, Niccolo, nezapomínejte,“ odtušila El.

„Nejenom to. Myslím všechny okolnosti našeho setkání. Nikdy by mě nenapadlo, že odhalím mezi svými příbuznými i....“

„Upíry?“ pronesla jsem nakonec suše a vzápětí jsme se všichni tři srdečně rozesmáli. Atmosféra se uvolnila a slzy na mých tvářích dostaly konečně čas uschnout.

„Zajímáte se o astrologii?“ Elena se zvědavě podívala na Nica.

„Hvězdy jsou můj velký koníček. Nahlížet do dalekých světů, mnohdy již neexistujících, bych vydržel celé hodiny,“ opojeně vydechl Niccolo. „Pokud budete mít zájem, ukážu vám večer, proč jsem pohledem do útrob vesmíru tolik okouzlen,“ nabídl.

„Máte dalekohled?“ zírala Elena fascinovaně na Nica.

„Ano, jeden z nejlepších i s CCD kamerou, se kterou můžu snímat a ukládat fotky.“

„Fotíš vesmír?“ vyrazil mi také dech, „A co třeba?“

„Třeba,“ zamyslel se a pak roztáhl ústa k širokému úsměvu a zároveň zafixoval očima přívěšek jednorožce, který mi daroval.

„Jednorožce?“ chytila jsem podvědomě přívěšek do ruky a zůstala zírat s otevřenou pusou.

„Jasně. Proč ne? Amatérští astronomové přijdou kolikrát na ohromné věci,“ pohlédl na nás, aby se ujistil, že se nebudeme u jeho vyprávění nudit.

Seděly jsme s Elenou jako dvě nadoraz napjaté struny a netrpělivě čekaly na pokračování.

„Opravdu vás to zajímá?“

Obě najednou jsme souhlasně přikývly.

„Souhvězdí Monoceros je velmi zvláštní souhvězdí. Nachází se na východ od Orionu v okraji mléčné dráhy a vlastně,“ užasle zakroutil hlavou, „tvoří ho také jakýsi trojúhelník. I když samotné souhvězdí se skládá ze šesti hvězd. Bylo pojmenováno až v roce 1613 jistým vlámským astronomem. Obsahuje snad nejkrásnější mlhovinu, která existuje. Její jméno je Rosseta, protože má pravidelný růžicový tvar. Dá se ale pozorovat jen velkými dalekohledy. Je nádherná,“ zasnil se. „Víš třeba, že jednu z hvězd Jednorožce máš vlastně před očima pokaždé, když používáš internet?“

Co to má znamenat? Jak jsem měla vědět, co má Nico na mysli? Zavrtěla jsem hlavou.

„Ukážu ti snímek světelného echa hvězdy V 383 Monocerotis a uvidíš,“ byl tajemný.

„Pověz, nenapínej nás,“ žadonila jsem.

„Kdo si počká, ten se dočká,“ nedal se.

„To má být jako ta krutá pomsta....jo?“ vzpomněla jsem si, co mi sliboval na lodi cestou k ostrovu.

„Jé, to by mě nenapadlo. Ale když myslíš....“

Fajn, takže jsem si sama naběhla.

„Ani pokud se také přimluvím?“ přidala se Elena a tuhle přesilovku už Nicco neustál.

„Dobře. Vzdávám se,“ rozhodil bezradně rukama a pokračoval v astronomickém výkladu.

„Logo Firefoxu nápadně připomíná tuhle hvězdu z vesmíru.“

„Neuvěřitelné. Chci to vidět.“

Začínala jsem mít pomalu jasno, jak strávím dnešní noc. Civěním na hvězdy. Ale strašně jsem se těšila.

„Hvězda V 838 Mon není vidět pouhým okem a také je, řekl bych neobyčejná. Její podivné chování vzbudilo pozornost všech světových astronomů. A to právě díky jednomu amatérskému nadšenci z Austrálie, který si začátkem roku 2002 všiml jejího dramatického zjasnění. Všem těm profesionálům, s jejich úžasnými přístroji, tohle kupodivu uniklo.“

„Jak to?“ uklouzlo mi.

„Protože ani věda není všemocná a jsou věci, které se vymykají i zdravému rozumu všech nevěřících skeptiků,“ prohlásil jako by s mírným opovržením v hlase.

„Jako?“

„Hvězda V 838 zvýšila svou jasnost náhle a nakrátko byla dokonce 600 000 krát jasnější než naše slunce a dokonce přesvítila všechny hvězdy v naší galaxii. A od té doby slábne. Její chování je úplně jiné než u běžných hvězd. Mechanismus zjasnění této hvězdy je dodneška nevyřešenou otázkou. Podobá se sice běžným novám, to znamená hvězdám, které zůstávají po odvržení vnějšího obalu horké. Tahle je, ale chladná. Dokonce jedna z nejchladnějších vůbec. A má i společníka – dvojhvězdu. No a ta je jak jinak – horká. Dá se říct, že hvězda V838 funguje v rozporu s fyzikálními zákony,“ neupřesnil a zmlkl.

Na téhle úrovni jsem s Nicem opravdu nebyla schopná polemizovat. Fyzika, matika i chemie patřily k mým nejméně oblíbeným předmětům. Ale konsternovaně jsem hltala každé jeho slovo a byla ochotná uvěřit v té chvíli čemukoli, co řekl. Nabízel totiž své myšlenky s vnitřní přesvědčivostí, která se zároveň nevnucovala. Jen jako by pobízela k úvaze. Navíc jsem nepochybovala o tom, že Nico není žádný šarlatán. Na to byl příliš chytrý a vzdělaný. I když moudrost se vzděláním „ ruku v ruce vždy nekráčejí“ jak by řekla babička Esme.

„Viděla jsem ve svém dlouhém životě až příliš vzdělaných, ale přesto hloupých lidí,“ uzavírala často naše filosofické úvahy. S tímhle jejím životním moudrem jsem beze zbytku souhlasila.

„Už vás nechci unavovat,“ odkašlal si Nico a pohlédl na nás. Asi jsme vypadaly jako duchem nepřítomné a tak usoudil, že je na čase ukončit svou přednášku.

„Prostě je hvězda Mon divná. Unikátní. Snad se nachází v jakési přechodové fázi vývoje. S podobně se chovající hvězdou se astronomové setkali jen jednou a navíc ten případ taky není dostatečně zmapovaný a objasněný. A tak si Monocerotis zachovává své tajemství a k zemi budou teprve putovat její odražené fotony .“

„Jak je vzdálená?“ probrala se Elena ze své zdánlivé apatie.

„20 000 světelných let.“

„Tedy pohled do minulosti?“

„Tak je tomu vždycky. A proto mě, kromě jiného, pohled na hvězdné nebe naplňuje takovou pokorou,“ uzavřel Nico a odmlčel se.

„Fascinující,“ zhodnotila Elena a dodala, „nesmíte však shlížet na vědce s takovým despektem, Nicu. Vždyť například Einsteina, Newtona a mnoho dalších dovedlo jejich poznání a bádání k hluboké a neotřesitelné víře ve vyšší moc. Chcete- li ….. v Boha.“

„Já, vím. Nechovám vůči nim nevraživost, jenom nerozumím tomu, proč mnozí z nich zavírají oči před fakty, která nelze popřít a být středověk, chovali by se jako ti nejhorší inkvizitoři. Vždyť kdysi také mnozí popíraly, že je možné sestavit létající stroje - není to tak dávno. Jen proto, že vidím jen část světelného spektra, nebudu přece popírat i zbytek, jenž nejsem schopný vnímat svými fyzickými smysly,“ durdil se Nicolo.

„Lidská omezenost je neomezená,“ dodala jsem a představila si jak vkráčím na akademickou půdu a předvedu vykuleným vědátorům své schopnosti. Ta myšlenka mě pobavila. Podělila jsem se o ni s Nicem a Elenou.

„Věřili by jen tomu, co si vysnili ve svých zabedněných hlavách a ne skutečnostem, které mají před očima, takže bych něco takového raději vůbec nezkoušel,“ varoval mě Nico.

Mezitím, co jsme probíraly veledůležité záležitosti ohledně vesmíru, přišla služebná Marie a nabídla, že půjde přichystat stůl k obědu.

„Copak už je poledne?“ podivil se Niccolo.

„Dokonce budou skoro dvě hodiny,“ upřesnila Marie.

 Ani jsme nezaregistrovali, jak rychle čas uběhl.

„No, pokud se mě týká - vůbec nemám hlad. Cestou sem jsem se porozhlédla v okolních kopcích,“ sjela pohledem po vzdálených vrcholcích Alp Elena, „a…“ zarazila se, protože Marie ještě stála u stolu a čekala na pokyny.

Bylo nám jasné, co se dělo v kopcích, a proč Elena odmítla oběd. Upřímně řečeno po včerejším tláskání všech dobrot na plese si i můj žaludek říkal o odpočinek.

„Vydržím do večeře. Včera jsem se nacpala u tetičky a nějak mi ještě nestačilo vyhládnout,“ hodila jsem na Nicca provinilý pohled.

„Dobře tedy, nedělejte si s obědem starosti, Marie. Provedu dámy zámkem i zahradou a přijdeme až k večeři.“

Marie souhlasně přikývla a odcupitala .

Vstali jsme z pohodlných křesel a protáhli se. Všichni tři jsme byli dlouhým sezením úplně zdřevěnělí. Procházka nám přijde k duhu. Elena jako by zaváhala. Nico pochopil okamžitě.

„Nejdřív zavedeme Eleanor do knihovny. Myslím, že zahradu si už stačila prohlédnout i bez nás.“

Elena rychle přisvědčila.

„Ještě nám dlužíš jedno vysvětlení,“ otočila jsem hlavu ke své přítelkyni.

„Ano?“

„Jak ses dostala tak brzy ráno sama na ostrov?“

„Ach tak, tohle ti vrtá hlavou?“ pobaveně si mě přeměřila pohledem a téměř koketně se pousmála. „Brzy ráno přece vyjíždějí rybáři lovit. Nebylo těžké jednoho z nich přemluvit, aby mě přivezl k ostrovu.“

O Eleniných přesvědčovacích schopnostech jsem vůbec nepochybovala. Krásná a okouzlující žena jako ona. Stačilo, aby se na chudáka rybáře usmála jako teď na mě a měla ho v hrsti.

Nic už tedy nebránilo, abychom se odebrali do zámecké knihovny, kde, jak El doufala, najde ještě nějaké informace týkající se její maminky, i přes to, že Nico El upozornil na to, že mnoho zmínek o její matce bylo z rodinných kronik vymazáno a veškeré stopy s pečlivostí zahlazeny.

„Nevadí, občas ráda rozsápu pár starých knih ,“ nedala se Elena odradit a společně jsme se tedy ubírali zpátky do zámku, kde s námi Nico seběhl do sklepních prostor.

Nejdříve nás provedl podzemní umělou jeskyní, kde na nás házel strašidelné držky ve snaze nás zastrašit nebo co? Blbeček jeden, pomyslela jsem si a podívala se na Elenu, jestli se mnou souhlasí. Souhlasila i beze slov. Její oči protočené ke stropu mluvily za vše.

V další místnosti, která na jeskyni v podstatě navazovala se nacházela obsáhlá knihovna, kde byly na hromadách naházena kvanta knih, už podstatně ohlodaná od myší. Ve vzduchu byla cítit plíseň a zatuchlina. Asi sem prosakuje voda z jezera, napadlo mě. S Elenou jsme nevycházely z údivu. Vypadalo to tu spíš jako v nějakém chlívku a ne v knihovně.

„O knihy se naše rodina dobře stará. Některé prošly odborným čištěním a konzervací. A máme zde knihy tak staré, že je možné je vytáhnout na světlo jen párkrát do roka. Jinak by mohlo dojít k jejich poškození,“ procházel Nico kolem navršených hromad a pak sáhl najisto po poničených kožených deskách ve výši svých očí a setřel z nich pár myších bobků a následně sfoukl prach.

Prima. Elena z toho dostala astmatický záchvat kašle. Chtěla jsem jí pomoc, a tak jsem jí praštila do zad. Jakmile jsem se jí dotkla, prolétlo mi hlavou, na co zrovna myslela – Ty idiote. Konečně popadla dech a snažila se tvářit jako vždy inteligentně.  

„Tady...kronika rodu Borromeo,“ obřadně podával rozpadající se svazek Eleně a ukázal na obrovský stůl na konci místnosti, kde bylo možné se v klidu, při svitu petrolejové lampy, nerušeně oddávat studiu knih. Elena vzala knihu štítivě do dvou prstů a opatrně ji jako v kleštích donesla ke stolu a chystala se usednout do ušáku, ze kterého trčela tři péra. Čalounění křesla bylo totálně rozežrané od molů. O čistotě potahu se raději ani zmiňovat nebudu. Fuj.

Náhle se zarazila a sjela zrakem po hromádce několika svazků položených v pravém rohu stolu.

„A do prdele, kdopak tady studuje Gothajské almanachy?“

Nico rychle sáhl po knihách a chtěl je uklidit zpátky kam patří, ale Elena byla rychlejší.

„Nahlédnu do nich také. Jestli tedy dovolíte, Niccolo,“ sebrala mu je z rukou.

Nico byl úplně vyvedený z konceptu. Ty almanachy mě začaly zajímat. Sáhla jsem pro jeden a prolistovala pár začátečních stránek. Spoustě jmen jsem ale vůbec nerozuměla.

„Co je to za knihy?“ přidržela jsem svazek Nicovi před očima.

Uhnul pohledem. Proč?

„No tady se mladé šlechtičny dozví, se kterým zdegenerovaným šlechticem by se mohly dát dohromady,“ křenila se Elena škodolibě na Niccola. „Prostě genealogická příručka šlechtických rodů Evropy,“ vysvětlila polopatě, když zahlédla můj obvyklý, nablblý výraz ve tváři.

„Jako, třeba..“ koktala jsem, „že jsi k mání i ty?“ vyrazila jsem na Nica a nebrala žádné ohledy na jeho rozpaky.

„Tak nějak. Nemám pravdu?“ vychutnávala si ho Elena aspoň takhle, když nemohla jinak. Nico doopravdy zbledl a veškerá krev se mu vytratila obličeje.

„Jsem prostě dobrá partie, Ness,“ přiznal. „Co se divíš? Ty svazky pořád vycházejí a já se tomu nebráním. Přece jsem ti už vysvětlil, s kým máš tu čest.“

Skoro mi ho začalo být líto. V Eleně se asi taky hnulo svědomí. Vzala Nica smířlivě za zápěstí a zatřásla s ním, až začal lítat ze strany na stranu.

Vražedně na nás pohlédl. El ho pustila. Nico si třel zápěstí, na kterém se mu začínala vybarvovat pěkná modřina.

„Tak už jděte a vůbec si se mnou nedělejte starosti. Setkáme se u večeře,“ pobídla nás raději Elena k odchodu a dala tak jasně najevo, že nás má už plné zuby.

„Omluvíte mě, mé dámy, ještě na minutku?“ zeptal se nás Nico s křečovitým úsměvem ve snaze zakrýt, že ho pohmožděné zápěstí začíná pěkně bolet. „Hned jsem zpátky,“ oznámil Nico.

Zamáčkl knihu po své pravé ruce hluboko do police a odkryl tajný vchod do malé místnosti. Na chvilku se v ní ztratil, ale zanedlouho vyšel ven s tajuplným úsměvem.

Kývl Eleně na rozloučenou a s ujištěním, že se po šesté sejdeme u společné večeře si mě, podobně překvapenou jako Elenu – soudíc podle ohromeného výrazu v její tváři, odvedl do zahrady, kde se měla odehrát další část dějství našeho hororového příběhu.

Přímo z přízemí paláce jsme se dostali do přilehlých zahrad. Jak už jsem říkala, zahradu vlastně tvoří stupňovité terasy s balustrádami, které jsou propojené schodištěm. Nico mi ukázal skleníky nádherných orchidejí a exotických dřevin. Celá zahrada byla osázena vázami, sochami a plastikami. Po cestě jsme míjeli jezírka s lekníny a papyrusy i zdi obalené růžemi. Vypelichaných pávů jsem mohla zahlédnout schovaných mezi pěnišníky celé hejno. Nevěděla jsem, kam dřív uhnout s očima. Dominantou celé zahrady byla však polorozpadlá pyramida zakončená sochou Jednorožce s ulomeným rohem, pod kterou mě Niccolo dovedl. Usadili jsme se na totálně zdevastovanou kamennou lavici a já si ohromeně prohlížela sochu koně tyčícího se nad našimi hlavami a bála se, že se na nás co nevidět zřítí.

„Koho nese na svém hřbetě, chudák?“ nedalo mi, se nezeptat.

„Ani nevím,“ odvětil můj společník a já pocítila, jak rudnu vzteky. Raději jsem se soustředila na hordy návštěvníků, kteří se hrnuli na ostrov.

„Sakra, snad jsem nařídil Jeanovi, aby sem dneska ty pitomce nepouštěl! Asi mu strhnu prémie,“ naštval se Nico.

Fajn. Teď jsme tu seděli dva nasraní vedle sebe.

Najednou mě Nico popadl za ruku, nic nedbajíc na pochroumané zápěstí a hrubě mi strhl Elenin prsten.

„Co blbneš?! Nespadl jsi jako malej na hlavu? Dneska nějak pěníš!“ ohradila jsem se.

„Dám ti místo něj lepší,“ vytáhl z ušmudlané kapsy u kalhot obyčejný železný kroužek a začal mi ho rvát na prsteníček. „Určitě jsi pochopila, že bych chtěl osvěžit svou šlechtickou krev a doufám, že nebudeš proti, když ti nabídnu svou ušlechtilou ruku. Myslím, že pro holku jako ty jsem výborná partie, takže bys byla blbá, kdybys odmítla.“

„Ano, ano, ano, ano, ano!!! Ty jsi můj splněný životní sen!! Vždycky jsem toužila po princi na bílém koni!“ vyrazila jsem ze sebe nadšeně a už si v duchu vybírala svatební výbavu. Bleskově jsem si vybavila ty stohy svatebních katalogů, ve kterých se utápěla Alice s Rosalií. To bude bomba, až jim řeknu, že se budu vdávat. Wow!!!

Skočila jsem Nicovi kolem krku a držela se jako klíště. Ani jsem si skoro nevšimla, že začíná ztrácet barvu.

„Chrrr...Ehrm..,“ chrčel Nico a začal spolu s barvou ztrácet vědomí.

Konečně jsem se na něj podívala.

„Ty jo, ty máš barvu jako upír! Jaks to udělal?“ vyhrkla jsem ohromeně.

Nikovi asi už opravdu došel dech a já cítila, jak se sune, z mého vřelého, obětí k zemi.

Čapla jsem ho do náruče, odnášela k zámku a mumlala si pro sebe: „Ne, ne, můj princi. Ty neumřeš!“

Skláněla jsem se k jeho krku .

„Neboj se, má lásko. Budeš se mnou žít navěky! O to už se postarám,“ uchechtla jsem se sama pro sebe, a pak……. jsem se probrala.

Niccolo s Elenou se nade mnou starostlivě skláněli.

„Co se stalo?“ zablekotala jsem a mžikala po nich očima.

„Miláčku, uklouzla jsi na schodech a praštila jsi se do hlavy…,“ uklidňoval mě Nicův hlas.